MENU
ÚVOD
ARCHITEKTURA
UMĚNÍ
HISTORIE
CESTOVÁNÍ
OSTATNÍ

ARCHITEKTURA

DĚJINY UMĚNÍ

HISTORIE

CESTOVÁNÍ

OSTATNÍ

KONTAKT

VYHLEDÁVÁNÍ

Umění antického Říma

V nejstarším období byl Řím etruským městem. Byl založen na obchodní cestě propojující Etrurii a řeckou Kampanií. Základem města se stalo sedm pahorků, údolní bažiny mezi nimi byly odvodněny podzemními tunely z kamenného zdiva (kloaky). Klíčovým msítem byl Kapitol s chrámem Jupitera a palácem etruských králů. Palatin byl místem nejstaršího osídlení (stál zde Roma quadrata, údajný dům Romula). Shromaždištěm občanů bylo Forum Romanum. Hry se konaly v obrovském Cirku Maximu (dlouhý půl míle = cca. 750 m. 1 míle = 1000 dvoukroků). Kolem této struktury pak chaoticky vyrostl zbytek města. Poslední etruský král Tarquinius Superbus byl v roce 510 př. n. l. pro svou krutost sesazen obyvateli z etnika Latinů a začala republika. Základem demokracie byla spoluvláda dvou konzulů volených na rok s vojenskou a soudní pravomocí. Zákonodárnou mocí byl senát volený z představitelů různých vrstev římské společnosti. Etruskové se postupně dostávali do izolace, až byli někdy v pol. 2. stol. zcela asimilování kulturně mladými kmeny Italiků.

Řím odolal náporu Etrusků (kol. 300 porazil Véje) i Galů (dobyli jej kolem 390, ale po zaplacení výkupného odešliú, po dobytí Volsinií 265 př. Kr. dobyl Apeninský poloostrov, 168 př. Kr. Makedonii a 146 př. Kr. Kartágo. Války ovlivnily římskou společnost a byly nutné reformy.

Po zmařených reformách bratří Gracchů přisla Mariova reforma, která zavedla profesionální vojsko, následovala diktatura Sully, která pak byla vzorem pro postup vojevůdců a politiků z konce republiky.

Umění Římanů navazovalo na etruské – také si doma v atriích vystavovali posmrtné masky, později portréty předků. Tyto portréty jsou velice naturalsitické vytvořené podle skutečné podoby.

Římané přišli s historickými reliéfy – zobrazením konkrétních historických událostí.

Postupně stoupá vliv klasického Řecka a vrcholí kolem vlády císaře Augusta.

Problém Sullovy diktatury měl vyřešit triumvirát Caesara, Pompeia a Crassa. Caesar se postupně chopil moci sám (byl prefektem i pontifem maximem) a stal se doživotním diktátorem. Jeho vláda se vymkla republice a začala být ryze autokratická (dobyl Egypt a začal spoluvládnout s Kelopatrou) a tak byl republikány zavražděn.

Moci se chopil další triumvirát – Antonius, Octavianus a Lepidus. Antonius se také spojil s Kelopatrou, válku mu vyhlásil Octavianus a na mysu Aktia jej v roce 31. př. Kr. porazil a znovu dobyl Egypt, zatímco Antonius a Kleopatra spáchali sebevraždu. Octavianus přijal titul Augustus, ale počínal si obezřetněji než Caesar – nestal se diktátorem, ale principem (prvním senátorem).

Vývoj umění probíhal kontinuálně, vazba na klasické řecké umění se ještě prohlubovala. Umění sloužilo k reprezentaci Augusta v podobě soch (zpodobňován jako první senátor, jako bůh a jako reprezentační portrét hlavy [mírně idealizovaný, pro všechny úřadovny po celé říši]) a architektury (císařská fora). Z tohoto modleu čerpali i následující císaři.

Tiberius nastoupil s pomocí Livie na trůn po Augustovi, stal se prvním římským císařem. Tiberiova vláda byla až na některé excesy úspěšná. Tiberius se odstěhoval na Capri. Po něm vládl Caligula, který se po nemoci velmi změnil v krutého a byl zavražděn pretoriány a nastoupil po něm Claudius. Byl podivínský a uzavřený, ale velmi vzdělaný, ale jeho vláda byla úspěšná a Římanům se zavděčil dobytím Británie a Mauretánie. Claudius byl otráven manželkou Agrippinou, která klestila cestu na trůn pro svého syna Nera.

Nero byl nejprve slušný, vychovaný filozofem Seneccou. Postupně ale převládla jeho krutá a podezíravá část, Seneccu donutil k sebevraždě a nechal zavraždit řadu vlivných osobností. Byl pokládán za viníka velkého požáru, aby získal záminku k pronásledování křesťanů. Za jeho vlády se vystupňovala nespokojenost v provincií, nakonec musel uprchnout z Říma a spáchat sebevraždu.

Nastoupila dynastie Flaviovců.

Posledním Flaviovcem byl Nerva, aby si zajistil přízeň vojska, adoptoval oblíbeného místodržícího v Galii Traiana, čímž mu posléze předal vládu. Tento postup se ujal i u následujících císařů.

Po smrti posledního Severovce Severa Alexandra nastala krize ve znamení rychle se střídajících císařů (kteří obvykle následně padli ve válce), téměř permanentních válkách hlavně s Germány a narůstáním moci armády.

Za Gallienovy vlády se říše fakticky rozpadla, v roce 260 upevnil svou moc vzdorocísař Postumus v Galii, Británii a Hispánii. Kritcký stav překonal Aurelianus 270 – 275, který psotavil dodnes dochované římské hradby. Dioklecian (284 – 305) zavedl tzv. dominát, císař začal vystupovat jako pán všech obyvatel říše bez rozdílu a byly mu prokazovány božské pocty. Zavedl nástupnícký princip tetrachii – čtyři spoluvládci - starší augustové a maldší césaři, po 20 letech se měli augustové vzdát trůnu ve prospěch césarů. Tetrarchie vedla k decentralizaci a dalšímu stupni rozkladu, císařskými městy byly postupně Mediolanum (Milán), Ravenna i Soluň. Tetrarchové navíc brzy začali válčit o nadvládu nad Říší.


Zpracováno na základě přednášek PhDr. Rudolfa Pošvy, CSc. a doplňující literatury.