MENU
ÚVOD
ARCHITEKTURA
UMĚNÍ
HISTORIE
CESTOVÁNÍ
OSTATNÍ

ARCHITEKTURA

DĚJINY UMĚNÍ

HISTORIE

CESTOVÁNÍ

OSTATNÍ

KONTAKT

VYHLEDÁVÁNÍ

Byzantské umění

Po smrti Konstantina se většina císařů přihlásila ke křesťanství. Pod tlakem Hunů začali Vizigóti přímo ohrožovat Balkán, ve válce padl i císař Valens. Situaci dočasně vyřešil až císař Theodosius, který v roce 382 usídlil VIsigóty v Moesii a Thrákii. Po skončneí jeho vlády 395 se říše definitivně rozdělila na Východní a Západní.

V pátém století se nájezdy na říši stupňovaly, Řím ohrožovali Vandalové a Vizigóti. Pokračoval také rozklad Říše. Západní část skočnila sesazením císaře Romula Augustula (čtrnáctiletý hoch) barbarským králem Odoakerem. Ten se zmocnil Itálie jako království, císařské insignie poslal do Konstantinopole, čímž se formálně vzdal návaznosti na císařství. Novým impériem se tak stala byzantská říše.

Centrem pozdní Západořímské říše bylo přístavní město Ravenna, které pozvedla císařovna Galla Placidia (správkyní říše 425 – 450).

Odoaker zpočátku vládl jako italský král z Ravenny, z pověření východořímského císaře Zenona ale vpadl na jeho území ostrogótský král Theodorich a Odoakera porazil, království si s ním rozdělil, ale Odoaker byl záhy zavražděn. Theodorich znamenal propojení gótskou a římskou kulturu, protože byl vychován v římském stylu. Vládl navíc z pověření císaře.

Ravenna byla v roce 540 dobyta Byzancí generály Belisare a Narsetem ve službách Justiniána. Ravena se stala sídelním městem byzantského exarchátu. Exarchové spravovali území špatně, nejdůležitější postavou tohoto období byl arcibiskup Maximián.

Mozaiky v Ravenně jsou jedinou příležitostí ke zkoumání umění doby Justiniánovy, jelikož v Konstantinopoli byly v pozdějších obdobích obrazoborectví programově zničeny. Několik příkladů se dochovalo mimo Ravennu.

Mozaiky v apsidě kostela v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji - kolem 540, zobrazuje Proměnění Páně, kompozicí a místy i detaily připomíná mozaika ravennské, postavy jsou ale mohutnější a pohyblivější, přetrvávají v nich stylizované prvky antiky - účast byzantských mistrů je nepochybná.

Rané křesťanství nepracuje s monumentálním sochařstvím, většina sochařských děl patří do oboru drobné plastiky na zakázku konzulů.

Byzantské umění dospělo k poměrně pevně daným zásadám umístění typů výjevů v určitých částech kostela. Tímto faktem i typem zobrazení je byzantské umění paralelou západního křesťasntví.

Zlom v dějinách východořímské říše nastává při ztrátě provincií v roce 1071, konec rozkvětu nastává s dobytím křižáky a vznikem latinského království v roce 1204. Byzanc tím končí v roli nadnárodní mocnosti. Centrální moc je posléze obnovena, ale už jen ve velmi osekané podobě pouhého jádra říše. Na Balkáně soupeřilo o moc Bulharsko a Srbsko, po Řecku byla francká knížectví a italské kolonie, problémy dělali také Benátčané a Turci. Začátek zkázy nastal ve 14. století. Císař byl třikrát sesazen, Byzanc zasáhla jedna z nejhorších morových ran historie, Turci se přeplavili do Evropy, dostali se až k Dunaji a Byzanc se tak ocitla v totálním tureckém obklíčení. Z Byzance zbyla už jen Konstantinopol, pobřeží Thrákue, Thessaloniki s předměstím, několik malých ostrovů a Peloponés. Je historickým paradoxem, že kulturně a intelektuálně byla doba Palaiologů nemsírně přínosná. Vše pak završilo dobytí Konstantinopole Turky v roce 1433.


Zpracováno na základě přednášek PhDr. Rudolfa Pošvy, CSc. a doplňující literatury.