Netlučte lamy, které nevidíte

    Jedno staré chilské pastevecké přísloví praví, že bychom neměli tlouct lamu, kterou nevidíme. Je to metafora, nebo něco takového. Staří chilští pastevci tím mysleli, že by člověk neměl hanět, špinit či pomlouvat věci, kterým nevěří, jejichž existenci neuznává, vysmívá se jim a jen pomyšlení na něco takového mu připadá nesmyslné.

    Kdybyste se nějakého chilského pastevce zeptali, jak vlastně jeho předci na takovéhle přísloví přišli, buď by se jen zasmál a dělal, že vám nerozumí, nebo by vám pověděl jeden dávný příběh.

    Dle toho příběhu prý žil byl jednou jeden rybář. Žil na pobřeží moře. Byl tamtéž. Za celý život se z pobřeží nehnul. Jen lovil ryby a prodával je obchodníkům, kteří přicházeli z nedalekého města. Jednou se jich zeptal, kam až se ty jeho ryby vlastně prodávají, kam až se dostanou. Řekli mu, že je na lamách vozí stovky mil do hor. Rybář se tomu jen smál, pranic nevěřil a holedbal se, že zvíře, které ujde stovky mil s takovou spoustou ryb na zádech, musí být zplozenec ďáblův a kdyby ho prý potkal, že by mu ukázal, jakou má pěknou sukovici. Tomu se zase smáli obchodníci a domluvili se, že mu nějakou lamu přivedou. Když to udělali, smál se zase rybář. To že je prý to slavné zvíře? Vždyť sotva stojí! A už popadl klacek a chystal se nebohou lamu udeřit. Pak se to stalo. Lama na něj plivla. A takový lamí plivanec, jak se shodnou všichni, kdo ho zažili, rozhodně není nic příjemného.

    Rybář se tedy poučil. Ale co ostatní lidé? Rozhlédněte se. Alespoň dvakrát. A do všech stran. Vidíte to? Ať se podíváte kamkoli, tlučou lidé lamy, které nevidí. Tedy, obrazně řečeno, samozřejmě.

    Vezměme to pěkně od začátku, od historie. Jistě bychom mohli začít jinde, z nějaké jiné strany, ale začínání od začátku se už stalo celkem zavedenou tradicí. Takže – historie. Konkrétně náboženství. Už stovky let se snaží příslušníci jednoho náboženského hnutí potírat zastánce těch ostatních. Křesťané a muslimové, šiíté a sunnité, katolíci a kališníci. Pořád se všichni tlučou. Proč vlastně? Vždyť o svých protivnících vědí obvykle jen to, že svého boha jinak nazývají, nebo mu jinak skládají pocty. Copak to je ale nějaký důvod k boji? Kdyby všichni utopili svůj fanatismus v nějaké hluboké studni klidu a moudrosti a seznámili se s oním „nepřátelským“ učením, jistě by zjistili, že v jádru a podstatě jsou „ti druzí“ vlastně úplně stejní, věří ve stejné věci a jejich bůh je stále tím samým bohem, i když se jinak jmenuje.

    Další na řadě je materialismus a s ním spojená pozitivistická filosofie. Pozitivisté věřili jen tomu, co mohli zjistit svými smysly. Naprosto tvrdohlavě a zarytě odmítali existenci čehokoli, co neviděli. Vysmívali se neviditelným silám, tloukli lamy, které jim jejich oči neukázaly. Není se co divit, že brzy pan Roentgen přivedl svou neviditelnou lamu – paprsky X, dnes zvané rentgenové. Tato lama pozitivisty tak poplivala, že se na dlouhou dobu stáhli do ústraní. Objevili se znovu až v době nedávné. Nyní tvrdí, že dnešní přístroje jsou dokonalé a že neexistuje nic, co by nemohlo být změřeno. Nezbývá než čekat, až se objeví další lama, která plivne i na ně.

    Co dál? Kdo ještě tloukl či tluče lamy, které nevidí? Kdo špiní myšlenky, kterým nevěří, kdo kydá hnůj na věci, kterým nerozumí? Nebo je snad dnes většina světa neskutečně chápavá a tolerantní, otevřená a nexenofobní, snášenlivá a milující? O tom tedy pochybuji…

    Naopak. Opačné chování můžeme vidět na každém metru, na každém kroku, na každé stopě světa. Nacionalisté všech států do nebe vychvalují svou zemi, zatímco na ty ostatní, které většinou ani nenavštívili, jen hází špínu. Politici všech, nebo přinejmenším absolutní většiny všech stran se předhání v pomlouvání stran jiných, jejich přívrženci se vysmívají v jejich očích hloupým zastáncům těch ostatních. Mnozí se posmívají příslušníkům jiných skupin etnických, věkových i náboženských, méně i více vzdělané považují za méněcenné, povídají si vtipy o všech ostatních profesích kromě té své či odsuzují umělecká díla podle veskrze povrchních hledisek, ať už dle jména, barevnosti či stáří.

    Ano, asi všichni špiníme věci, které neznáme a ve kterých se nevyznáme, snad všichni – alespoň občas – tlučeme lamy, které nevidíme. Měli bychom ale mít na paměti, že lama, kterou považujeme za neexistující či nesmyslnou, může jednou přijít. Přijít a plivnout. Na nás. A věřte, to není příjemná věc.