Říká se, že smrtí nic nekončí, že je to jenom zastávka na cestě k něčemu lepšímu.
Jenže Horst se se smrtí právě seznámil docela dobře a důvěrně. Ano, Horst umřel. Oddělala ho ta banda bandileros, kterým otočil bouchačky. To jako ukradl. Potřeboval totiž ukrást prachy na prášek pro bosse, protože mu ho čmajznnul ten Číňan. Asi. To bylo potom, co se potkal s tím indiánem.
Jo. Tím to všechno začalo. Tím indiánem.
Horst takhle jednou z rána ujížděl otřískaným kabrioletem po silnici napříč prérií. Byl to vcelku tuctový chlapík. Středně vysoká postava, oblečená do trika bez rukávů a vesty z krokodýlí kůže, jedno oko kryté páskou, dlouhé vlasy stažené do copu, zlatý zub, ruka potetovaná od zápěstí po rameno.
Podle jména to byl němec, podle vzhledu spíš Hispánec nebo Ital, podle povahy rozzuřený býk v aréně. Přesto mu nikdo neříkal el Toro, býk. Proč, to netuším. Nejspíš ale proto, že v Chimpacanze ve skutečnosti nikdo španělsky neuměl.
Horst se živil všelijak. Vystřídal - s větším i menším úspěchem - už tucty zaměstnání a profesí. Poté, co se vyučil řezníkem, se dal na truhlařinu. Když rozmlátil nepovedenou židli jednomu zákazníkovi o hlavu, nechal se najmout jako kopáč. Následovala krátká kariéra ragbyového vykopávače, po ní několik měsíců dělal vyhazovače v jednom zaplivaném baru v Torontu. Po několika nevinných střetech se zákonem se uchýlil do Afriky, kde se během třech týdnů stal z misionáře drogovým překupníkem. Po účasti na neúspěšném státním převratu se uchýlil do té prašné vyprahlé části Ameriky, konkrétně do města Chimpacanzy, kde dělal v podstatě vše, co místní boss potřeboval.
Takže jednou takhle jel prérií... Vezl z Papuchtownu pár balíčků prášku pro bosse. Suma sumárum to dělalo asi deset kilo v pěkných balíčcích se samolepkou -bůhví proč- s obrázkem kočičí hlavy. Slušná zásilka. Taky pěkně drahá. Kdyby s tím někam zahnul nebo něco provedl, měl by asi o budoucnost postaráno. Rozhodně by to nebyla moc dlouhá budoucnost.
Skřííp! Práásk! Kurva!
Odněkud vyběhl klokan a skočil do silnic přímo před Horsta. Ten sice okamžitě dupnul na brzy, stejně ale z milého klokana udělal karbanátek se střepy z čelního skla naservírovaný na barokně zprohýbané kapotě.
Chvilku nato spustily stěrače, které vymlátily zbytek skla a smutně kmitaly vzduchem.
„Watta kaliméra,“ pronesl muž, z ničeho nic se objevivší za Horstem, který vystoupil z auta a ohlížel se po něčem, čím by odlepil rozpláclého klokana.
Horst se otočil a reflexivně hmátl po bouchačce u pasu. Pak ho před sebou uviděl. Indiána. Menší chlapík v hrubém barevném indiánském obleku, pérová čelenka, červenočerné malování, tomahavk za opaskem, na zádech toulec s lukem a šípy.
Úsměv. „Quierro do city.“
Horst se na něj jen naprosto nechápavě podíval.
„Chtít do města. Ty zastavit. ty mne vzít, tvá duše se radovat.“
„Vidíš to?" odsekl Horst a máchla rukou k autu za sebou.
„Natürlich. Pojedeme?“
Horst se otočil. Klokan nikde. Sklo na svém místě. Kapota jako předtím.
Někdo jiný by se nejspíš zarazil, ale Horst byl zvyklý brát věci takové, jaké jsou.
„Stopaře neberu,“ obrátil se zpět k indiánovi. Ten už ale seděl na zadním sedadle.
Horst se zamračil, ale řekl si, že nějaký ten dobrý skutek občas udělat může.
Dupnul na plyn a vypálil po silnici směrem k Chimpacanze. Tím to všechno začalo.
V Chimpacanze byl právě čas odpolední siesty. Z baru se ozývalo tlumené cinkání sklenic, uprostřed náměstí ležela hnijící zdechlina bizona a ve vodním příkopě kolem bossova hradu, přesné to makety středověké stavby odkudsi z anglických blat, to právě zavířilo a zacvakalo, jak se pirani rvali s aligátory o kus žvance, který jim kdosi hodil z hradeb. Před prkenným bývalým domkem šerifa (který se natrvalo odstěhoval do baru, kde má teď dokonce vlastní židli s nápisem big šherifo) seděl asi stoletý dědek Vasilij a zrovna předváděl okolo sedícím dětem na svlečené panence Barbie, kterak se správně váže katovská smyčka. Na nebi bylo vidět několik supů kroužících nad nedalekou nudistickou pláží, která byla zajímavá především tím, že vůbec nebyla u moře.
Horst se prohnal kolem zaprášené prodejny vánočních stromků a smykem zastavil před hasičskou zbrojnicí, která v současnosti byla vším, jen ne hasičskou zbrojnicí.
„Ok, jsme tu,“ otočil se na indiána. Ten už ale stál vedle auta.
„Sehr merci,“ řekl, nasypal Horstovi do klína hrst barevných korálků a vtiskl mu do ruky malé zrcátko. "Děkovat," kývl hlavou a než se Horst vzpamatoval, byl pryč.
Někdo jiný by se nad celou věcí nejspíš podivil, ale Horst byl zvyklý brát věci takové, jaké jsou.
Vystoupil, obešel auto, otevřel kufr a nadzvedl deku, pod kterou leželo těch deset kilo prášků v balíčcích… pod kterou neleželo těch deset kilo prášku v balíčcích.
Horst se díval na Číňana ve žlutém tričku a vybledlým červeným nápisem abimmbas... okamžitě zabouchl víko od kufru, opřel se o něj a rozhlédl se po okolí, kde že je ta skrytá kamera. Žádnou neviděl. Protože tam žádná nebyla.
Dědek Vasilij právě na oběšené panence předváděl narážení na kůl, na mršinu bizona se vyšplhala kvočna s kuřaty a z druhého patra obchodu s nábytkem vyletěla kvalitní postel z tvrdého dřeva.
Odvážil se podruhé otevřít kufr. Číňan tam pořád byl. Horst ho popadl pod krkem a vytáhl ho ven. Podíval se do kufru. Prázdný. Zaklepal černým...teda...žlutým pasažérem. nic. Prohrabal mu kapsy. Prázdné. „Kde to je ?!“ Znovu jím zatřásl. Nic.
„Dej to sem, nebo...!“ Číňan ale jen vyplázl jazyk. Horst jím praštil o zem. Žluťásek ale dopadl do kotoulu, zvedl se na nohy a upaloval pryč.
Rozběhl se za ním. Kolem baru, mezi popelnice, podél vypuštěného bazénu plného šrotu, k nabíleným domkům.
Nejprve měl Číňan náskok, pak se ale projevily hodiny snahy, píle, dřiny a odříkání v tělocvičně, které Horst nikdy neabsolvoval. Žluťáskův náskok se začal zvětšovat.
Kolem irského ghetta, přes čističku vod, mezi vrakovištěm a kapybaří farmou, k přístavu…
Chimpacanzský přístav (podobně jako přilehlá nudistická pláž) má jednu zajímavost. Neleží u moře. Ani u řeky. Za starých dobrých let, kdy město prosperovalo, se městská rada rozhodla, že v Chimpacanze bude všechno. Vznikla tak univerzita, kde neměl kdo učit, takže se hrstka dobrovolných studentů oddávala v soukromí útulných přednáškových sálů jiným, lepším, věcem, než učení. Byl vystavěn sto metrů dlouhý plavecký bazén, který byl pro nedostatek vody a financí na údržbu proměněn na skladiště šrotu. Vystavěno bylo i planetárium, po jehož kopulí záhy vznikl vyhlášený bar. Založen byl také westernový skanzen, jenž byl záhy rozebrán a použit na stylová vylepšení místních soukromých staveb. Mimo to byl v prérii na okraji města vybudován přístav.
Přístav se vším všudy.
Maják, jeřáby, suché doky, skladiště, překladiště, nic zde nechybělo. jen jedno jediné. Voda. Vzhledem k tomu, že sem nikdy nedorazila jediná loď (kromě jedné zde postavené, ta ale pro změnu neodplula), nashromáždily se tu za ta léta stovky a tisíce přepravních kontejnerů, jejichž obsah se stává oblíbeným předmětem výprav archeologů a hledačů pokladů.
Do bludiště těchto kontejnerů nyní vběhl Číňan následovaný Horstem. Ten už měl ale slušný odstup, navíc funěl a hekal a těžce oddechoval. Doleva. Doprava.
Kontejnery vlevo, vpravo, tady i tam.
Zase doprava… Doleva. Kontejnery, kontejnery! Doleva! A doprava!
Na poslední křižovatce chaotických uliček mezi kovovými stěnami zahlédl už jenom mizející cíp Číňanova trička. Honem! Příště už neuvidí, kam ten bídák zahnul!
Proběhl další uličkou a strnul. Kam až dohlédl, rozevírala se před ním holá vyprahlá pláň. Číňan nikde. Otočil se několikrát dokola. Nic. Za ním do dli ubíhající osamělé řady kontejnerů, před ním ještě dál se táhnoucí prérie. Číňan fuč.
Maják!
Nalevo od Horsta se na uměle navršeném kopečku tyčila bílá věž majáku. Rozběhl se k němu, ramenem vyrazil pootevřené dveře a vyběhl po stovce schodů až nahoru.
Stanul v prázdné místnosti s lucernou uprostřed. Na zemi se válela otevřená krabička o sirek bez sirek, mrtvá myš, několik plesnivých kulatých sušenek a hromada reklamních letáků. Většina z nich nabízela dovolenou snů na vysněném místě a dívkou snů za bezkonkurenční cenu. Jen Číňan nikde.
Možnost, že se s dívkou snů vydal na dovolenou snů na nějaké vysněné místo, Horst zamítl kvůli faktu, že ona cena zase tak moc bezkonkurenční nebyla. pak mu ale došlo, že ten šilhavej žlutej bídák má těch deset kilo prášku, takže pro něj rozhodně nebude problém bezkonkurenční cenu zaplatit.
Horstovi taky došlo, že on bude muset všechno nějak zaplatit bossovi.
Tak, tady ho máme.
Sympatický postarší muž, na vlnu učesané silně šedinami prokvetlé vlasy, bradka, chladné modré oči, zářivě bílý, poněkud strojený a mírně ironický úsměv.
Uhlazené bílé kalhoty, černá košile, široká nařasená něco-jako-kravata (patrně odkudsi z muzea barokních oděvů) s velkou drahokamy vykládanou kulatou broží, ruce s pěstěnými nehty a švýcarskými hodinky energicky svírající klopy bílého saka.
Je to on. Velký boss Chimpacanzy!
Horst vešel do jeho pracovny, místnosti s gotickou klenbou, neomítnutými zdmi s několika vysokými, barevnými sklíčky vitrážovanými okny, těžkými rudými koberci, spoustou nevkusného plyšového a koženého nábytku a hlavně masivním mahagonovým pracovním stolem, nad nímž viselo na zdi několik loveckých trofejí, mezi nimiž nechyběla hlava žirafy, nosorožce, anakondy ani yettiho. Nade dveřmi hučela klimatizace.
Boss lezl po čtyřech po místnosti a vozil na zádech nějaké asi tak dvacetileté děvče, oblečené jen do malinkatých kalhotek a průsvitné košilky. Asi jeho dcera, napadlo Horsta. Čtyři bodyguardi stojící v koutech jen mlčky stáli v koutech.
Když si Chimpacanzský capo všimnul návštěvníka, shodil děvče ze zad a v mžiku zaplul za stůl.
„Vida vida, tak už tu máme našeho Horsta!“ spustil až příliš zřetelným přátelským tónem. "Ale co tak sklesl, Horstíku, dnes je přeci krásný den! Miranda má narozeniny a přála si koníka," řekl a usmál se na dívku, která se mezitím uchýlila na chlupatou růžovou pohovku a vrhala svůdné pohledy na bodyguardy stojící v koutech, kteří ale jen dál mlčky stáli v koutech.
„Ale jestli bude zlobit,“ pokračoval boss, „dostane spíš rákosku. A pozná ji pěkně z blízka. No nic!“ vrazil perfektně ořezanou tužku do dortu, který stál na stole, a úkosem se podíval na Horsta.
„Doufám ale, že mi neneseš nějaké špatné zprávičky, protože nic by mi tak nezkazilo den, jako kdybys mi teď začal tvrdit, že ti těch deset kilo prášku ukradl Číňan, zatímco tě zaměstnával náčelník Apačů, což by ovšem byla pěkná...“
„Ehm,“ řekl Horst a nervózně se podrbal na hlavě.
„Cože?!“ zařval boss, vytrhl tužku z dortu, popadl ořezávátko a začal jí zuřivě ostřit. „tak teď se na mně podívej, ty tupá dlouhovlasá… dlouhovlasá... mimózo! Buďto mi do večera přineseš ten prášek, NEBO osm set táců!“
Horst začal uvažovat, kde tolik kusů nádobí sežene, když boss doplnil, že jako osm set tisíc. Jinak prý bude mít co dělat s… Banditos!
„Jsme v pytli. A pěkně hluboko. A v pěkně velkym,“ honilo se Hosrtovi hlavou, když vycházel z hradu. netušil, kde tolik peněz sežene. Lepší by asi bylo zdrhnout. Někam daleko. Do Asie asi. tam ho nikdo nezná. Tak. Tak to udělá. Hned teď sedne do auta a odjede. Sedne do… auta.
Zatímco byl u bosse, jeho auto, zaparkované před hasičskou zbrojnicí, která byla vším, jen ne hasičskou zbrojnicí, jeho miované auto, se proměnilo v holou karoserii, smutně stojící na čtyřech špalcích.
O kus dál ukazoval dědek Vasilij, stojícím dětem, jak se správně stíná hlava.
„Kdo to udělal?!" obořil se na něj Horst.
“Co...kdo...udělal?“ zaskuhral dědek.
„Kdo mi vobral auto?“
„Jaký… jaký... auto?"
Horst se otočil. Auto úplně fuč. Na jeho místě teď stáli čtyři jezdci na koních. Všechno ztichlo. Jen moucha bzučela. Třeskl výstřel. Jeden z jezdců zastrčil kolt. Bylo po mouše.
Byli to všem známí bossovi přisluhovači ve věcech od nože po pistoli. Banditos.
Čtyři vysocí rozložití chlapi se světlou pletí, světlými vlasy a světlýma očima, na první pohled Vikingové. Když se nechali zaměstnat od bosse, někdo jim poradil, že španělská imidž by se do Chimpacanzy hodila lépe. kvůli tomu teď nosili ponča a sombrera, jedli pálivá jídla a snažili se neustále používat těch pár španělských slov, která znali.
Jejich šéf, Sven zvaný Servilleta, dokonce nosil falešný knírek, o kterém se povídalo, že ho oholil prvnímu hispánci, kterého sejmul.
„Co tu zahálíš, amigo?“ ušklíbl se Sven na Horsta.
„Sí,“ spustil obtloustlý Olaf "Melocotón". „Měl bys sebou do večíra hejbnout, jináč...“ zahrozil pěstí.
„Hasta la vista, hochu,“ dopověděl třetí, uhrovitý Hvar, alias Díaz.
Poslední člen Banditos, Harald "Cerveza", jen výhružně mlčel a žvýkal stéblo slámy.
„Asi nemáte na půjčení vosm set táců, co, hoši?“ zkusil to Horst. Harald Cerveza vyprskl. Olaf Melocotón se ušklíbl. Hvar Díaz nevěřícně hvízdl.
„Pche, to maj leda tak v el banco,“ odsekl Sven Servilleta.
Nato čtveřice jezdců pobídla koně a zmizela v oblaku prachu.
Chimpacanzská banka. Velký kovový kvádr s mizerně nakresleným klasicistním průčelím. Jeden velký trezor s malinkatými vrátky vpředu. Velký trezor jistě plný peněz. Peněz, které jen čekají.
Čekají, až si pro ně někdo přijde.
Jenže jak na to? Vlítnout tam s bouchačkou?
Horst sáhl k pasu. Kvér nikde. Asi musel zůstat v autě. Sakra...
Předstírat, že si jde půjčit peníze?
To těžko, Chimpacanzská banka nikomu nepůjčuje, prý jí stačí výnosy z masného průmyslu (alespoň teda Horst slyšel, že obchoduje s nějakým bílým masem).
Předstírat, že si chce nějaké finance uložit?
Prohledal kapsy. Ani zlámaná grešle, ani děravá penny, ni nejmenší haléř. Nic...ale možná by to mohl zkusit jinak...
Horst vrazil do baru. Jak už bylo řečeno, Chimpacanzský bar byl původně planetárium. Stačilo několik úprav a z nezábavné rádoby naučné atrakce se stal nejvýznamnější podnik ve městě. Místo sedadel tu byly pohodlné pohovky, kulaté stolky, popelníky, hrací automaty, kulečník s ruletou a pódium, na němž vždy hrála nějaká buď vulgární, nebo dívčí kapela. Kolem třetiny zakulaceného sálu se táhl dokonale vybavený bar z tmavého dřeva a kolem bývalého projekčního zařízení uprostřed místnsoti se vlnilo několik tanečnic, mnohem méně než spoře oděných.
Horst došel až k pultu. „Kde je šerif?“ řekl nahlas. Celý bar ztichnul. Štamgast na barové židličce vlevo od Horsta se otočil. Byl to zašlý muž s černými kruhy pod očima. Na klopě odrbané vestym z umělé kůže měl roztřesenou rukou nakreslenou šerifskou hvězdu. Ramena a klobouk mu pokrývala tlustá vrstva prachu. Šerif.
Podíval se na příchozího, a aniž by hnul brvou, sáhl po pistoli a od boku vystřelil někam vpravo nahoru od Horsta.
„Safra, zase vedle,“ řekl unaveným hlasem a otočil se zpět ke svému drinku.
„Mám pro vás práci, šerife,“ ozval se Horst.
„Nepovídej. Ještě, že dneska není úřední den,“ odpověděl strážce zákona a kopnul do sebe sklenici.
Horst se otočil na barmana, uhlazeného mužíka s dlouhým natočeným knírkem.
„Dejte mi to flašku toho nejtvrdšího.“
„Jak si prrrejete,“ zaráčkoval barman a vytáhl zpod pultu zašlou lahev. Horst ji otevřel, odehnal zelené vyvalivší se výpary a na ex ji vyprázdnil. pak se usmál na šerifa a vší silou ho praštil po hlavě.
Popadl bezvládné tělo a odtáhl ho ven z baru. kapela opět spustila a barem se zase rozlehl hlasitý šum.
Banditos tryskem uháněli ulicí směrem k baru, když se před nimi z ničeho nic objevil červenobíle pruhovaný zátaras a šerif s vytřeštěnýma očima očima. Zastavili.
„Co tu chceš, šerifo?“ zavrčel Sven Servilleta a spolu s ostatními pistolníky sesedl z koně.
„N-nic,“ řekl a s hrůzou se podíval na Horsta, který stál za koni, držel nakloněnou lahev alkoholu a hrozil jejím vylitím na zem. Vyslal k šerifovi tázavý pohled.
„Chci! Chci!“
„Tak co chceš?“ obořil se na šerifa Olaf Melocotón a ani si nevšimnul, že mu Horst nenápadně vytáhl od pasu obě pistole.
„J-já....já...“
„Hmmm?!“ výhružně zavrčel Hvar Díaz a zle se na strážce zákona zamračil, naprosto nevnímajíce Horstovu zlodějskou ruku.
„Já vás....z-zatýkám!“
„Cože?“ vykřikl Sven a sáhl po pistoli. Ta ale nikde.
Otočil se a na konci ulice spatřil Horsta uhánějícího pryč se všemi čtyřmi koňmi.
Horst se tryskem řítil prérií směrem k Chimpacanzskému letišti.přikrčen, nohama svíral boky svého před okamžikem ukořistěného koně, jednou rukou se ho držel kolem krku, druhou svíral otěže ostatních ořů. Osm pistolí za pasem ho už docela tlačilo.
Výhled na vzdalující se vzadu město halil oblak zvednutého prachu, vepředu se už proti vymetenému nebi rýsovala chatrná konstrukce řídící věže.
Dojel až k zamčeným vratům v drátěném plotě. Spadl z koně, zvedl se z rozmáčknutého kaktusu, na třetí pokus odstřelil zámek a doběhl k hangáru.
Otevřel vrata a rozhlédl se.
Polorozebrané dopravní letadlo, stíhačka z první světové války, létající talíř a vrtulník. Jasná volba.
Za okamžik už seděl v kokpitu helikoptéry. Bylo tam nějak moc čudlíků. Zkusmo jich několik stisknul. Spustilo se rádio. Nějaký vojenský pochod.
Vykašlal se na nějakou opatrnost a začal postupně mačkat všechna tlačítka.
Sice vypálil dávku z kulometu, ale zhruba v polovině palubní desky nastartoval rotory. Odlepil se od země.
"Tak to bude sakra jízda", pomyslel si a odstrčil knipl od sebe. Vrtulník prudce narazil přední částí do země.
Přitáhl knipl k sobě. Příď se stočila nahoru. Nohama nahmatal nějaké pedály. Jeden sešlápl. Vrtulník zabočil vlevo. Listy vrtule se ostře zabořily do plechové stěny.
Po chvíli z hangáru zbylo tak málo, že vrtulníku nijak nebránil v odletu. Horst se s ním rozletěl zpět k nedalekému městu.
Z řídící věže nevěřícně zíral letecký operátor. Zaparkované koně obhlížel nějaký indián. Levou rukou drbal na hlavě klokana.
Odvážným štěstí přeje, praví rčení. Nejspíš na něm něco pravdy bude, protože v helikoptéře, kterou Horst tak směle a obratně získal, nalezl kromě několika náloží, navijáku a zabraní všech druhů také sbíječku, masku Zora mstitele a pánský časopis. Zkrátka vše, co potřeboval.
Nalézt budovu banky bylo snadné. Přistát na ní už horší. na druhou stranu ale aspoň zlikvidoval ostrahu na střeše. Nedopatřením.
Horst si vzal masku Zora mstitele, navěsil na sebe tolik zbraní, kolik šlo, přivázal se k navijáku, připravil výbušniny, popadl sbíječku a dal se do práce.
Bylo to opravdu neskutečně překvapující a nečekané, uvedl ve svých vzpomínkách jeden ze zaměstnanců banky, který po tomto incidentu raději odešel do předčasného důchodu.
Jako obyčejně jsem byl na svém místě a trpělivě vyčkával příchodu klienta, když jsem zaslechl cosi jako zvuk pneumatického kladiva. to jsem samozřejmě nečekal, že se za okamžik zřítí část stropu i s tím ohromným lustrem. Také jsem v nejmenším netušil, že krátce po dopadu na onu skvělou mramorovou podlahu vybuchne spolu s celou hlavní halou. Rozhodně jsem ale nečekal, že se do takto vzniklého kráteru spustí z otvoru ve stropě Zoro mstitel a za okamžik vyšplhá zpět. Nejneočekávanější ale bylo, když záhy po Zorovi vystřelil ke stropu trezor připoutaný na mstitelově laně, rozšířil otvor ve stropě a zmizel v blankytném nebi...
Zkrátka, než se kdokoli nadál, Horst už zase letěl v helikoptéře, na laně vlekl trezor a mířil za město.
Je známo, že neštěstí nikdy nechodí samo. Zřejmě to také bude pravda. Protože jakmile se strhl naviják a spustil trezor až k zemi (kde z nějakého neznámého důvodu -snad pro zvýšení dramatičnosti- urazil hydrant a spustil tak gejzír vody), přesně v tom okamžiku, kdy mu náhlý poryv větru strhl z palubní desky pánský časopis, Horst zjistil, že má černé pasažéry.
"Tak snad abys přistál, hombre," řekl Sven Servilleta.
Horst hmátl k pasu, vytasil dva kolty, vyskočil źe sedadla a vystřelil po čtveřici Banditos.
Ti ale byli rychlejší.
Olaf Melocotón sice netrefil a nadělal svou brokovnicí z pilotního sedadla hromadu drátů a molitanu, rány z koltů ostatních ho ale zasáhly.
Zapotácel se a vypadl z vrtulníku.
Do prachu Chimpacanzských ulic těžce dopadlo mrtvé tělo...
A jsme na začátku.
Říká se, že smrtí nic nekončí, žej e to jenom zastávka na cestě k něčemu lepšímu. Jenže Horst se se smrtí právě seznámil docela dobře a důvěrně. Ano, Horst umřel.
Jenže...takhle dobro nevyhraje. Horstův příběh se zamete pod koberec a v Chimpacanze bude dál vládnout boss se svým gangem Banditos. To by ale nebylo hezké. Ani v nejmenším.
Takže možná bychom mohli...
Horst ucítil zvláštní pižmovitý pach, tak typický pro klokany.
Otevřel oči.
Slunce, prach, dřevěné barák.
Chimpacanza.
To znamená, že žije.
Jakto?
Ohmatal si hrudník a břicho. Krev nikde.
Sáhl si pod vestu.
vytáhl pouzdro na doutníky, ve kterém vězela kulka. Podobně na tom byla modlitební knížka, obohacená o vystříhané fotky modelek, jojo, sluneční brýle i čokoládová tyčinka. Pět kulek. Zasáhlo ho šest. Sáhl do kapsy košile. Vytáhl malé zrcátko, které ráno dostal od toho indiána. bylo popraskané. Uprostřed vězela kulka.
„Shuppa pic'ho?“ zeptal se vedle stojící indiánský náčelník s klokan a podal Horstovi luk a šíp.
„Díky,“ odvětil, zvedl se, popadl dar a rozběhl se za vzdalující se helikoptérou, kterou značně zdržoval po zemi táhnutý trezor, drtící veškeré překážky.
Horst běžel prašnou ulicí podél hluboké rýhy v zemi.
„Chtělo by to nějaký fáro,“ napadlo ho. Pak to uviděl. Parní válec.
Nasedl, nastartoval a pomalu se rozjel. Ulice se svažovala. za chvíli už je -na parní válec- pekelně rychle.
Natáhl luk, zamířil na helikoptéru a vystřelil.
Shodou okolností jeho nový dopravní prostředek právě nadskočil a šíp zasáhl trezor. Trezor, který byl zkonstruovaný, aby vydržel zásah raketou a úder pneumatickým kladivem. Trezor, stoprocentně odolný proti všemu, čím by se ho někdo mohl pokusit otevřít. proti všemu, kromě obyčejného indiánského šípu.
Zámek se rozletěl, dvířka se otevřela a ven se začaly sypat zlaté cihličky.
Horst, rozohněný touhou po pomstě, jel ale dál.
Vrtulník letěl stále rovně. Olaf Melocotón zřejmě nerozstřelil jen sedačku. Horst ho už začal pomalu dohánět. Zalté cihličky se pod tíhou parního válce měnily na ploché kulaté cosi-jako-tácy. Na silnici za uhánějícím sentinelem se jich válela už slušná řádka.
Trezor se zmítal už jen kousek před válcem. Už jen kousíček!
Najednou zmizely domy po stranách ulice a vepředu se vylouply nekonečné stěny kontejnerů.
Přístav.
Křach. Lup. Drrrn.
Trezor zmizel pod válcem. Ten teď zamačkával do země lano a stahoval tak vrtulník níž a níž.Z otevřených dveří se vyklonil Hvar Díaz a marně se pokoušel zamířit na Horsta.
Náhodný přihlížející pak už jen mohl vidět, kterak nízko letící helikoptéra, uvázaná na laně, mizícím pod parním válcem, narazila do stěny kontejnerů, napůl jí shodila, napůl rozmačkala, načež byla sama rozdrcena několikatunovým válcem.
Boss seděl ve své kanceláři a něco šeptal velice dobře vyvinuté dívce oblečené jen do průsvitného tílka, která ležela na masivním mahagonovém psacím stole.
Když vešel Horst, dívka (asi další dcera) se svezla ze stolu pohybem, který...no, nezahaloval... a stočila se do křesla čalouněného zlatou umělou kůží.
Bodyguardi v koutech jen nehybně stáli v koutech.
„Eh, to jsi ty?“ řekl nervózně boss a začal zuřivě ořezávat tužku. „Tak brzy? Co si přeješ? A co je tohle?!“ ukázal na rozválcovaný zlatý disk v Horstovo rukou.
„To je tác. Ze zlata. A zbylých sedm set devadesát devět jich je venku.“
„No vida, to jsem ani nečekal,“ usmál se boss a položil absolutně ořezanou tužku na hromádku kancelářského haraburdí na okraji stolu.
Odněkud vytáhl klíč, došel k obrazu na stěně místnosti, odklopil ho a odhalil trezor. Odemkl, pootevřel a zarazil se.
„Polož to někam a běž,“ křikl na Horsta.
„Já vám to do toho trezoru strčim.“
„N-ne. Já sám. Běž. Padej.“
„To je v pohodě, šéfe,“ řekl Horst rázně. Už tušil nějakou nekalost. Došel k trezoru a i přes bossovy protesty ho otevřel. Byla tam hromada balíčků.
Balíčků prášku.
Asi tak deset kilo.
Deset kilo prášku v pěkných balíčcích.
V pěkných balíčcích se samolepkami s obrázkem kočičí hlavy.
Byly to TY balíčky.
Horst praštil zlatým tácem o podlahu. Na čele mu naběhla žíla. To nebylo dobré. Ne pro bosse.
Ten rychle odběhl ke stolu a začal štrachat v zásuvkách.
„Tak to vy?!“ zavrčel Horst a pomalu kráčel k masivnímu mahagonovému stolu. "Tohle kdybych věděl, tak... ale já to tak nenechám!" blýskl očima.
Boss konečně našel pistoli. Sevřel rukojeť a už jí tahal ze zásuvky.
Horst udeřil pěstí do stolu. Zasáhl onu hromádku kancelářského haraburdí. Konkrétně pravítko. Pravítko, položené přes krabičku napínáčků. pravítko, na jehož druhé straně ležela dokonale ořezaná a naostřená tužka.
Ta teď byla vymrštěna do vzduchu.
Přetočila se a - zapíchla se bossovi do krku.
Ten mrknul, zachroptěl a sesunul se k zemi.
„A co vy?!“ obořil se Horst na bodyguardy v koutech, ti ale jen stáli v koutech. Horst k jednomu z nich přistoupil a píchl ho prstem do prsou. Nic. Vzal ho za ruku, zakroutil jí a - utrhl mu jí.
Byla plastová.
Bodyguardi v koutech, kteří jen stáli v koutech, byli jen obyčejné plastové figuríny.
Horst se spokojeně posadil na bossovo křeslo.
Děvče v průhledném tílku se na něj usmálo...
reklama poskytovatele webu