Letopisy města Luna, v nich dobrá i zlá správa městská vypsána jest k naučení a ku příkladu potomkům téhož města, aby vlast svou pobožně, pokojně, užitečně a spravedlivě řídili a zlých věcí se vystříhali.
Sepsáno ode mě, Jana Mojžíše, Anno 1784.
Tak začíná takzvaná Mojžíšova kronika, neboli Letopisy města Luna, kronika města Louny sepsaná roku 1784.
Autorem této kroniky je Jan Mojžíš (12.11.1727 – 16.4.1804), kantor lounské latinské školy. Pocházel z hudebnické rodiny, sám byl aktivním hudebníkem – ovládal hru na varhany a pro sebe i na objednávku opisoval notové skladby, čímž přispěl k zachování mnoha barokních skladeb.[1]. O jeho životě není dále známo nic víc, že je pohřben na hřbitově U čtrnácti pomocníků.
Původní spis tvoří 299 stran o rozměru přibližně šestnáct na dvacet centimetrů. Kronika je napsána česky, a sice humanistickou kurzívou. V knize se ale objevují i latinské pasáže, ty jsou psány velkými tiskacími písmeny latinky. Veškerý text je vyvedený černým inkoustem.
Kronika se skládá z několika částí. Prvních šestnáct stran obsahuje chronologický seznam lounských kněží, rychtářů, primasů, písařů a syndikátů přibližně od roku 1400 do roku 1730. Druhou část, mnohem obsáhlejší (strany 17 až 275), tvoří vlastní letopisecké záznamy, tedy události z Loun a jejich okolí mezi lety 1404 a 1730. Třetí část (strany 276 až 292) sestává ze záznamů Bohuslava Balbína i jiných cizích zdrojů, čtvrtou část (293 – 297) tvoří návod na přípravu kávy, poslední část (298 a 299) je pak složena z nejrůznějších statistických údajů z let 1771 až 1778 – udává například počty pokřtěných, mrtvých, oddaných ve městě, neopomíná uvést také počty žen lehčí pověsti.2
I primitivní znalost počtů postačuje k tomu, abychom poznali, že nejobsáhlejší číst Letopisů je část druhá, tedy vlastní letopisné záznamy. Ty začínají rokem 1404, konkrétně záznamem:
„20. aprilis král Václav IV., toho jména Lenivý, byl v královském městě Žatci, odtud skrze jistá královská psaní Lounským berni svatomartinskou odpustil a daroval.“
Další události popisují až období husitských válek, kdy lounští poskytli vojenskou pomoc Praze. Kronikářské záznamy poté pokračují postupně dále, ovšem zatímco u některých (především pozdějších) let je informací přehršel, u některých letopočtů záznamy zcela chybí (například v letech 1435 až 1442 nebo 1465 – 1462).
V kronice jsou zaznamenány především události regionální, týká-li se nějaká zpráva historického dění v celé zemi, pak se zpravidla nějak dotýká i Loun – například konfiskace během husitských válek neprávem nabytého majetku z nařízení Jiřího z Poděbrad.
O povaze záznamů si lze snadno udělat úsudek z přehledného výčtu, který vypracoval pan Miroslav Ekrt ve své diplomové práci:
| Záznamy z míst mimo Louny | 3 |
| Záznamy o českých městech | 6 |
| Záznamy z okolí Loun | 7 |
| Záznamy o panovnících | 15 |
| Pohromy a počasí | 29 |
| Svatby, narození, úmrtí | 57 |
| Záznamy vojenské | 67 |
| Záznamy běžné o Lounech | 81 |
| Záznamy církevní | 100 |
| Vraždy, sebevraždy, popravy | 105 |
| Záznamy hospodářské | 135 |
Dalo by se tedy konstatovat, že Jan Mojžíš se nejvíce zajímal o události dodnes senzační, tedy vraždy, loupeže a finanční záležitosti. Dozvídáme se tak například, že třicetiletá válka stála Louny celkem 840 985 kop, 95 grošů a dva denáry, nebo že za krádež kalicha v kostele byl jakýsi muž oběšen na řetězu. (Z hlediska těchto finančních záležitostí by bylo příslovečné, kdyby byl kronikář žid, což ovšem nebyl.)
V kronice jsou hlavně zmiňovány tři události v Českých zemích, které významně ovlivnily dění i v samotných Lounech.
První zmínka v kronice o zapojení Lounských do dění v království je z května 1420, kdy Lounští spolu s Žateckými a Slánskými poslali několikatisícové vojsko na pomoc Praze. Téhož roku Lounští vydrancovali svůj ženský klášter, vypravili se i na klášter postoloprtský a zapálili ho. Proti zničení významného kláštera se postavil Vilém Zajíc z Hazmburka, vytáhl na Slaný a oblehl ho. Slánští se zalekli a obrátili se na katolicismus.
Mimo drancování blízkého okolí se Lounští účastnili i dobývání Bíliny, vraždění jeptišek na Zahrazi u Mostu a rabování v doxanském, teplickém i oseckém klášteře. Po smrti Jana Žižky Lounští pomohli Sirotkům při obléhání Prahy a Slaného.
Poslední zmínka o zapojení měšťanů do husitských válek je z roku 1428, kdy se Lounští vydali proti bratrům Kolovratům, ale nakonec s nimi uzavřeli smír.
Když se roku 1547 postavila šlechta a královská města proti Ferdinandu I. Město Louny se samozřejmě také zapojilo. Měšťané poslali stavům na pomoc 55 mužů a notně zbrojili (bylo zakoupeno 30 ručnic a ulito jedno dělo). Za to byly Louny potrestány odebráním všech pozemských statků (14 vesnic, rybníky a lesy), pokutou 5000 zlatých, odebráním všech práv a dosazením královského rychtáře, který od t doby dohlížel na městskou radu.
Posledním významným historickým momentem zaznamenaným v kronice, který ovlivnil jak Louny, tak celé království, byla bezesporu třicetiletá válka. Po shromáždění nekatolických stavů a defenestraci Slavaty a Martinice se Lounští postavili na stranu stavů, které pak vojensky i finančně podporovali (například jen během roku 1619 jim poslali 3000 míšenských kop, 5 rejtarů a 102 pěšáků).
Během roku 1618 se Louny zúčastnily mnoha schůzek nekatolických měst – jak píše Mojžíš „svý nešťastný schůzky držívali“. O rok později se strhla roztržka mezi sedláky a vojáky, kteří měli ležení ve vsích Přičápl, Stirl a Zálezly. Vojáci prý všechny aktéry pobili, ale ztráty byly i na jejich straně – padlo údajně čtyřicet vojáků.
Během války se v Lounech neustále střídala vojska (saské, švédské, polské, císařské), přesto se město stalo útočištěm pro šlechtu z blízkého okolí. Naopak lounský pan děkan odešel do Kutné Hory a zanechal po sobě velkou knihovnu, tu však rozebrali císařští komisaři. Do města také často přijížděl Albrecht z Valdštejna pro výpalné. Roku 1620 ale Lounští nejspíše nezaplatili, Albrecht totiž bez jakéhokoli jiného důvodu dobyl a vypálil Malé i Velké předměstí, načež se mu Louny se vzdaly.
O bitvě na Bílé Hoře se Mojžíš nezmiňuje, zato popravu 27 českých pánů 21.6.1621 popisuje barvitě, včetně způsobu skonu jednotlivých šlechticů. Velkou událostí pro Lounské byla toho roku i karavana kupců, která ve městě přenocovala, protože se bála regimentu vojáku, kteří měli ležení nedaleko Chlumčan. Jak se ukázalo, obavy obchodníků byly oprávněné, neboť byli druhého dne přepadeni stovkou jezdců.
Rok 1625 se pro Louny stal rokem rekatolizace. Prvním krokem byla kontrola knih jezuity, načež ty kacířské byly odvezeny do Chomutova a spáleny. Radní poté museli složit vyznání katolické víry, přičemž jeden z nich, Jiřík Voda, raději emigroval, než aby konvertoval. To posléze udělali i další obyvatelé, ba celé rodiny. Šťastným nebyl pro Louny ani rok 1631, kdy od nich střídavě vymáhali výpalné Sasové a nejvyšší Illau. Ke konci roku pak Sasové město dobyli a „po tyransku (s ním) nakládali skrze celých 11 neděl“.
Nejen po ekonomické stránce bylo okolí Loun za třicetileté války sužováno. Problém byl i s duchovními, kteří většinou opustili své vesnické farnosti. Křtít děti kvůli tomu jezdili do Loun lidé až z Koštic, Peruce nebo Žerotína.
Roku 1640 se někteří měšťané postavili na odpor proti Švédům, když se ukryli do šibenice (která zřejmě byla postavená na dobře bránitelném zděném podstavci) a pálili na švédské vojáky. Přes tento heroický čin Švédové město neopustili. Drancovali okolí, vykrádali domy, radnice ba i kostely.
Vztahy se Švédy se ale postupně nejspíš zlepšily, jak dokládá poslední záznam týkající se třicetileté války (rok 1648): „Toho roku švejcký soldáti z Prahy mašírovali, do Loun přišli, kterým zde v Lounech jakožto známým, svačina dána.“
Otázkou zůstává, odkud autor Letopisů čerpal, co byly jeho zdroje. Se svými záznamy končí roku 1730, tedy v době, kdy mu byly pouhé tři roky. Pomineme-li možnost, že svědectví o době pro něj nedávné mu mohli podat pamětníci, je jasné, že své informace o jinými historickými prameny potvrzených událostech vzít musel. Jako kantor měl jistě přístup k mnohým historickým pramenům, možná i k dalším kronikám. Bohužel se žádný z těchto původních zdrojů informací nedochoval, Mojžíšova kronika je tedy dílem významným a ojedinělým, neboť zachycuje nikde jinde nedochované události, podávající jedinečné svědectví o době, kdy Letopisy vznikaly.
[1] Zdena Patrovská, Bohumír Roedl: Biografický slovník okresu Louny, Albis, 2000
[2] Miroslav Ekrt: Komparace lounských kronik jako pramenu k poznání dějin
Jan Mojžíš: Letopisy Města Luna
reklama poskytovatele webu