Římané byli expanzivní kulturou, která přejímala vlivy národů, se kterými přišli do styku, tedy v základu řecké a etruské. Ačkoli vznikala odborná pojednání nad těmito přejatými vlivy, běžně se přejaté stavební principy užívaly jen volně.
Vlčice kojí Romula a Rema.
Ani jednu část tohoto díla nevytvořili antičtí Římané.
Z římské architektury vznikla pozdější evropská renesanční architektura, Řecka bylo totiž tou dobou již izolované pod nadvládou Turků, zatímco Řím a stavby na jím dobytých územích ve Francii, Itálii a Španělsku byly vždy na očích.
Římané vytvořili spoustu nových typologických druhů především veřejných staveb. Pro řízení a provoz svých velkých a složitých měst potřebovali mnohem komplexnější a větší budovy, než jaké kdy potřebovali Řekové, což je nutilo přejaté prvky rozvíjet a doplňovat, až se tyto řecké motivy staly jen ozdobnou skořápkou na úplně jiné architektuře a klasická tektonika se stala falešnou. Římané namísto řádového nosného systému začali využívat plné zdivo a stále častěji dokonce i zdivo lité, kdy se mezi dvě zídky nasype kdeco. Jelikož se dokonalé kamenické obložení stávalo později oblíbenou kořistí méně dovedných kameníků a architektů, stavby se záhy ocitly holé a snadno podlehly erozi, zbavené svých svršků, a nyní jsou z většiny z nich jen beztvaré hroudy.
Římské památky během středověku prorostla novější zástavba, až v devatenáctém století se začalo s osvobozováním a restaurováním římských památek.
Rozmach Říma začal v 5. Stol. př.Kr., po dobytí Etrurie Římané dobyli Kartágo a řeckou Sicílii, následně samotné Řecko a Ibérii, poté Galii, Egypt, celou severní Afriku, Malou Asii, Mezopotámii a jižní polovinu Velké Británie. Vznikl centralizovaný stát s jednotnou kulturou. Ve 4. stol. n.l. se Římská říše rozdělila na Východní, později Byzantskou říši a Západní, která brzy zanikla a začal středověk.
Římané užívali pestrou paletu stavebních materiálů. Díky Vitruviovi známe kompletní terminologii římské architektury.
Římané měli celou řadu formátů cihel, ty obvykle tvořily líce litého zdivo. Dodnes se používá nejběžnější formát, dnes tzv. římská cihla, která je oproti dnes běžným značně nízká. Z terakoty se vytvářely také tvarovky a komplikované řádové detaily jako hlavice sloupů a římsy s vejcovcem. Monumentální stavby se ale v takto obnažené formě objevovaly jen zřídka.
Další druh zdiva tvoří klíny s čtvercovým půdorysem kladené našikmo – opus reticularum. Šlo o oblíbené zdivo, ale vyžadovalo jinak řešené pevné podpory v rozích budovy.
Opus quadratum se užíval na monumentáln stavby, šlo o přesně tesané kamené kvádry.
Opus rusticum je na reliéfně ztvárněné kamenné zdivo, které zvýrazňuje spáry. Později se z něj vyvinula renesanční bosáž neboli rustica.
Opus incertum je zdivo z nepříliš upraveného lomového kamene, podepřené lépe tesanými rhovými kvádry.
Opus spicatum je název pro zvláštní kladení zdiva, tzv. klasové, které spočívá v tom, že se kameny či cihly kladou šikmo, což vyžaduje značné množství tmelu.
Zleva: opus quadratum, rusticum, incertum a spicatum.
Římané také vynalezli první druh betonu, který využívali jako lité zdivo - opus cementicum (po řecky emplekton).
Běžná praxe u menších obytných staveb bylo hrázděné zdivo vyzdívané cihlami a podepřené z cihel stavěnými sloupy.
Řeckou řádovou architekturu Římané obohatili o klenuté oblouky, přičemž sloupy se přisazovaly k plné zdi, případně i předsazovaly před ni, což architektuře dodalo dynamický vzhled a větší hloubku. U více pater se užívala superpozice řádů – čím níž a blíž k obvodu, tím starší řád. Později Římané vyvinuli vlastní, tzv. toskánský řád. Vynalezli také edikulu, výklenek s obloukem rámovaný dvojící sloupů a završený tympanonem. U více epikul vedle sebe se střídá segmentový (trojúhelníkový) tympanon s obloukovým.
Vysoký řád
Římané také definovali tzv. vysoký řád – princip, kdy sloup probíhá přes více podlaží, čímž se stavbě dodá monumentalita. V pozdní římské architektuře se objevil také tzv. syrský oblouk – půlkruhový oblouk vyříznutý do trojúhelníkovitého tympanonu. Novinkou je také přímé posazení obloukových arkád na sloupy. Příležitostně se sloupy také redukovaly na pilíře, ovšem se zachování řádového členění na patku, dřík a hlavici.
Oblouky Římané konstruovali zešikmenými klenáky, ať už kamennými, nebo cihelnými. U velkých staveb se oblouky užívaly jako vyztužení a odlehčení plného zdiva. Z profilovaného zdiva se s principem klenby budovaly i rovné architrávy. Stavěla se ale i tzv. falešná klenba, omítka přilepená na bednění zavěšené pod trámovým stropem.
Oblíbený byl trojúhelníkový štít, býval ale vyšší, než řecký (1:6,5 vs. 1:4,5).
Interiéry římských staveb byly bohatě pomalovány, zdi často imitovaly zavěšené obrazy a průhledy do iluzivních neexistujících exteriérů, v čemž se využívala perspektiva. Bohaté byly také mozaikové podlahy s různými geometrickými, rostlinnými, iluzivními, i figurálními motivy.
Hlavice toskánského (nahoře)
a kompozitního řádu.
Římské sloupy jsou většinou bez kanelování a s originálními patkami. Tokánský řád je nejnižší, pak je dórský, iónský korintský a kompozitní.
Toskánský řád vznikl nově, pravděpodobně inspirovaný Etrusky. Patka má plintus (deska) i torus (prstenec) a přechází do dříku náběhem a prstencem. Sloup má entázi, na výšku mívá 7 – 7,5 modulů. Hlavice připomíná dórskou, skládá se z echinu a čtvercového abaku, rozdíl je v oblounem odděleném krčku. Kladí je jednoduché, je bez podrobného členění děleno na tři horizontální díly. Někdy chybí patka a hlavice je zjednodušena, ale zase je více dělené kladí. Colosseum.
Římskodórský řád řeší okrajový problém, triglyf je ponechán v ose sloupu a přebytečná část architrávu je prostě obnažena. Jelikož byli Římané zdobilové, tak si dórský řád často přizdobovali – přidávali patku, kanelování ( i když často jen na horních dvou třetinách sloupů), zdobení vejcovcem a zubořezem apod. Zdobeny jsou i metopy, často zvířecími lebkami. Výjimečně bývá dórský řád také převeden na pilíř.
Římskoiónský řád – chybí Baltem, prohnutí spojení volut, dříky bývají často hladké, ve vlysu se často vyskytuje prohnutí dovnitř. Voluty bývají různě tvarované a různě dekorované. Řád je kombinovaný s vykonzolovanou bohatě zdobenou římsou podepřenou volutami zdobenými krakorci.
Římskokorintský řád byl jakožto nejdekorativnější nejoblíbenější. Římané ho rozvinuli do těžce dekorované podoby s mnoha variantami dekorování vlysu, který Řekové neřešili, ale přebírali od iónského řádu.
Kompozitní řád je kombinací iónského a korintského – hlavice má voluty a pod nimi akantové listy, ostatní věci jsou stejné jako u římskokorintského řádu.
Většina římských měst měla živelnou podobu, jak se postupně rozrůstala, uměle založená města ale vznikala z opevněných táborů s přesným půdorysným řešením – čtvercový půdorys rozdělený křížem hlavních ulic, mezi nimi roštový systém bloků.
Menší byly podle etruského vzoru, větší spíše podle řeckého, ale upraveny do podoby tzv. pseudopterostylu – chrám stál na podiu se schody jen vepředu a interkolumnia většiny obvodu byla vyplněna zdí,respektive cella zasahovala až k obvodu a byla lemována ochozem polosloupů. Sloupy se prorýsovávaly do podia v podobě pilastrovitých výstupků.
Několik římských chrámů se díky konverzi na kostely dochovalo do současnosti, a to především v jižní Francii (korintský pseudoperipteros v Nimes, chrám Fortuny v Římě, Augustův chrám ve Vienne).
V Římě postupně rostly chrámy jednotlivých císařů.
Chrámy byly umisťovány na fóra, kde často tvořily jejich dominantu, případně byly sdružovány do chrámových okrsků – chrámy Baala-Jupitera a Baccha v Baalbeku, ke kterým přiléhá velký sloupový portikus a menší okrsek bohyně Venuše. Chrámy stojí na terase z velkých kvádrů, která stojí na ještě mnohem větších gigantických kvádrech nejasného data vzniku. Bacchův chrám má úzký ochoz kolem cely zaklenutý valenou klenbičkou. Uvnitř je chrám zdoben vysokých sloupovým řádem (sloupy zasahují přes dvě podlaží). Tehdejší Heliopolis dnes leží v Libanonu.
Chrám rodiny Severů v Leptis Magna má zvýrazněné podium s dlouhým monumentálním trojstranným schodištěm. V Palestrině v Itálii se dříve nacházelo velké kultovní středisko uspořádané na úpatí svahu v mohutných, symetricky komponovaných terasách. Šlo o chrám Fortuny, ze kterého se dnes zachovaly jen zmíněné terasy, šlo ale o jeden z nejmonumentálnějších výtvorů římské architektury.
V římských provinciích byla snaha opakovat motivy z věčného města, v tuniské Sbeitle například stojí zmenšená podoba Kapitolu – tří chrámů vedle sebe obklopených sloupovými síněmi.
Největší římský chrám vůbec byl dvojchrám Venuše a Romy z roku 135 n.l., což byl peripterální chrám s proti sobě zády postavenými svatyněmi na řecké krepidě. Postupně přibyly vnitřní excedry s kultovními sochami a zastřešení kazetovanou valenou klenbou, což bylo jindy použito jen v menších rozměrech a nikde se nedochovalo vcelku.
Existovaly také kruhové peripterální chrámy – chrám Vesty v Římě, chrám Sibylly v Tivolli, Venušin chrám v Baalbeku (kruhově zastřešená cela s konkávně prohnutém kladím a podiem, které přechází v pravoúhlý portikus).
Kruhový je také Panteon, velký centrální chrám, který byl po dlouhém vývoji zasvěcen všem bohům (Římané nikomu nevnucovali ani nezakazovaly jakékoli náboženství, jen když uznávali božské postavení císaře, navíc občas Římané uctívali i cizí bohy; co kdyby to fungovalo?). Chrám dnes postrádá původní obložení barevnými mramory, sochařskou výzdobu i bronzovou střešní krytinu. V osmnáctém století z něj byl křesťanský chrám a měl navíc dvě věžičky, k tomu se v něm pořbívaly významné římské a italské osobnosti, čímž se slovo panteon přeneslo na označení čestných síní. Interiér chrámu tvoří absolutní centrálu (má stejnou výšku a průměr a lze do něj tedy vepsat kouli). najde se zde ale i longitudální trojloďnost, která začíná v portice a měla vliv na vznik tradičních křesťanských kostelů. Ve 43,3 metrů široké kazetově členěné kupoli je devítimetrový otvor – světlík. Zdivo (dole až 6 m široké) je budováno za použití betonu a ztužováno cihelnými oblouky.
Jde o velká náměstí, obdoby řecké agory, která jsou ale jednotně a celkově architektonicky komponována. První (forum Romanum) bylo obdobné jako agory.
Augustovo fórum – základ jedné z nejužívanějších monumentálních figur (konfigurací). Doplňuje Forum Romanum a svou ucelenou kompozicí jde o první předznamenání budoucí římské zástavby. Stejně bylo komponováno fórum v Pompejích. Fóra lemují symetricky rozvržené dvoupatrové sloupové síně.
Forum Septima Severa – další doplnění Fora Romana, ještě monumentálnější.
Traianovo fórum – největší, v čele bazilika Ulpia, za ní Traianův sloup, před ní Traianova jezdecká socha, k bazilice přidružena Bazilika Ulpia. Na fórum se vcházelo nedochovaným triumfálním obloukem.
Pompejské fórum – v čele kapitol s chrámem, po stranách Apollonův chrám a basilika na jedné a radnice a tržnice na druhé.
Fóra na blízkém východě, např. Palmyra – zvláštní prvek – kolonádové ulice (hlavní třídy), zřejmě primárně budované kvůli úkrytu před silným sluncem.
V Římě sloužila divadla primárně pro zábavu, na rozdíl od řeckých náboženských a politických účelů.
Divadla jsou stavěna nad terénem a jejich hlediště má čistě půlkruhový tvar, budova scény zaujímá celou šířku i výšku divadla a stává se tak monumentální kulisou a uzávěrou celku. Centrální úloha orchestry je potlačena, představení se odehrává více na proscénionu a scéně, po obvodu bytku orchestry jsou VIP místa. Hlediště je rozděleno do několika pořadí a zón, nahoře se navíc ještě vyskytuje sloupový ochoz a malá svatyně Baccha či Apollona. V čelní stěně scény je několikero dveří s určitým významem – město, cizina,…, což umožňovalo orientovat se, kam postavy odcházejí. Římská divadla také přinesla oponu.
Jasnou ukázkou je Marcellovo divadlo v Římě, kde je budova scény rozdělena do třech podlaží a členěna soustavou vysunutých edicul. Nejdokonaleji zachovalé je divadlo v lokalitě Aspendos v Turecku.
Před přelomem letopočtu dřevené stavby pro gladiátorské hry, ty ale byly stále oblíbenější a počet obyvatel vzrůstal, tak se začaly budovat kruhové či eliptické kamenné amfiteátry, v Římě Koloseum, největší zachovalý kus římské architektury vůbec, díky čemuž se stal také nejvíce inspirativním kusem a přenesl tak své kompoziční principy do pozdější evropské architektury. Zachovalé je také amfiteátry ve Veroně a v Nimes.
Oblíbenou římskou kratochvílí byly také závody čtyřspřeží. Proto byly budovány velké hipodromy, jako římský Circus Maximus dlouhý 350 metrů. Na závodiště se vjíždělo bránou bez hlediště (porta pompae), proti ní ležela brána ven pod hledištěm (porta triumfalis). Uprostře závodiště ležela tzv. spina.
Existovaly také (známo jen z popisů) amfiteátry napouštěné vodou, na které se konaly bitvy lodí – naumachie.
Lázně byly v římském světě snad nejdůležitější veřejnou stavbou a konkurenci neměly ani v monumentálnosti. Nešlo jen o hygienické zařízení, ale přidružily se k nim i jiné rekreační provozy jako knihovny, studovny či diskusní sály. Lázně byly velmi levné a proto dostupné prakticky všem občanům. Šlo o enormní budovy zařízené luxusněji než císařské paláce.
Ukázkou jsou Caracallovy lázně (termy) v Římě. V jejich ohraničeném komplexu je zahrada s hřišti a tribunou, dvě knihovny, studovny a tělocvičny, akvadukt a nádrže na vodu a uprostřed vlastní lázeňská budova řešená stejně symetricky jako celý areál. Vnitřní prostory jsou řetězeny na hlavní osu – je zde otevřený plavecký bazén, studené lázně (frigidarium), vlažná koupel (tepidarium), horká lázeň (caldarium). Po stranách přiléhají šatny (apodyteria), krytá sportoviště (palaestra) a sauny – potní lázně. Budova je zastřešena systémem kupolí a půlkupolí. Lázně byly vytápěny systémem horkovzdušného vedení ve stěnách a podlahách za využití dutých tvarovek.
Pozdější (3. stol.) jsou poměrně zachovalé, i když Michelangelem na kostel přestavěné Diokleciánovy lázně.
Byly buď přidružené k lázním, nebo samostatné – Celsova knihovna v Efesu, 2.stol.n.l., nejlépe zachovalá, třípodlažní ochozy v pravoúhlé stavbě.
Velké zastřešené budovy na fórech pro veřejná shromáždění a zimní obchodování. Postupně se zvětšovaly rozměry komplikovaly půdorysy – přidávaly se řady sloupů. Později se přidaly apsidy.
Vitruviova bazilika – Obdélníková stavba s vnitřním sloupovým ochozem (předobraz trojlodního uspořádání) a výklenkem, ze kterého se později stávala apsida, naproti vchodu. Má bazilikální osvětlení – strop je nad střední částí výše a v přečnívající zdi jsou proražena okna.
Basilika Aemilia – v Římě, postupný vznik přistavováním.
Basilika Julia, postavena za Caesara, přestavěna 12 n.l. a 283 n.l. – tři sloupové řady, sto metrů délky.
Basilika Ulpia na Traianově foru – nejmonumentálnější, dvě velké apsidy naproti sobě
Maxentiova-Konstantinova basilika – 300 n.l., zbylo jen torzo jedné z bočních lodí, všechny prostory jsou netypicky zaklenuty valenou klenbou. V apsidách bývaly monumentální sochy císaře.
Aula palatina, Trevír – jediná téměř v celku dochovaná menší bazilika bez bočních lodí.
Trajánova tržnice, 2.stol.n.l. – složitá terasová stavba s několika poschodími, uvnitř jednolivé obchody propojené pasáží. Prakticky předobraz dnešních nákupních center. A pak, že jsou obrazem dnešní komerční a globalizované doby...
Leptis Magna – 8 n.l. – sloupové atrium s dvě kruhovými pavilony pro úředníky.
Součástí obytných domů bylo atrium – centrální místnost s otvorem ve střeše (compluvium), obvykle střecha kolem ochozu spádována dovnitř, vody se zachycovala v bazénu (impluvium). Menší atrium bez sloupů je tzv. toskánské okoukané od Etrusků. Do domu (do atria) se vchází předsíní (vestibulum), na atrium navazují postranní místnosti bez oken a širší víceúčelová místnost, z ní se vchází do vyvýšené pracovny (tablinum). Do ulice jsou otevřené obchodní prostory (taberny).
Postupně se půdorysy zvětšují, přidávají se další místnosti, jako řecký peristyl – osloupený dvůr, soukromá prostora nepřístupná návštěvníkům či triklinium – místnost pro hodování, a vnější zahrady oddělené od ulice jen zdí. Často se vyskytuje i obytné patro, to pak tvoří sloupový ochoz kolem atria.
Faunův dům v Pompejích – dům zámožné rodiny, dvě atria a dva peristyly.
Sociálně nižší vrstvy obývaly nájemní patrové domy, které v Římské antice vznikly a s jejím pádem zase na víc než tisíc let zanikly.
Ostia – římský přístav, čtyř ž pětipodlažní domy, V nižších patrech jsou větší byty pro zámožnější obyvatele, soustava domů má mezi sebou zabudované lázně. Domy nejspíš porůznu existovaly i vyšší, ale docházelo ke zřícením, šlo o podnikatelské záležitosti, takže se stavby šidily.
V Římě se rozvinul standart, že bohaté rodiny vlastnily venkovské statky, které z práce otroků zásobovaly své městské pány. Z villy rusticy se vyvinula villa suburbana, rekreační příměstský objekt.
Villa San Roco – vila rustica – z většiny hospodářský provoz.
Via Latina - vila Sette Bassi – luxusní sídlo srovnatelné velkými městskými domy, složitá a členitá architektura, přilehlá rozlehlá okrasná zahrada.
Hadriánova vila v Tivoli – rozsáhlý komplex císařovy vily, vlastní chrám, divadlo a bazilika, v podstatě zmenšené město zasazené do přírody. Obsahuje Zlaté náměstí – prostor lemovaný konvexně-konkávním sloupovým ochozem.
Nepříliš čitelná dochování, stávaly na pahorku Palatinu, vzájemně se různě překrývají.
Domus Area – palác císaře Nera, velký centrální sál, ve středověku nalezeno jako podzemní místnosti, což dalo za vznik budování umělých jeskyní – grott. Vše bylo zdobeno ornamenty, které přinesly zvláštní druh manýristického ornamentu zvaného groteska – užito ve vatikánských lodžií Rafaelem.
Flaviovský palác – veřejné (bazilika a trůní sál) a soukromé prostory. Velká část paláce vybudována na mohutných opěrných zdech, aby se vše na Palatin vešlo. Později byl opodál přistavěn stadion.
Dioklecciánův palác ve Splitu – vystavěn po vzoru vojenského tábora, v jedné čtvrtině je Diokleciánovo mauzoleum. Císařovy prostory jsou směrem k moři, pokoje služebnictva a gardy k souši.
Existovaly v opevnění i jako monumentální součásti vnitřního města – vstupy na tržiště, na fóra apod.
Brána na mílétské tržiště – tři průchody, tři předsazené sloupové části.
Porta Nigra, Trevír – 2.stol.n.l., zachovalá téměř celá, monumentální, výrazně architektizovaná stavba.
Stavbička budovaná na křížení dvou os města či prostě jen ulic, čtyři sloupy (nebo čtyři skupiny sloupů) propojené oblouky a střechou. Některé možná byly i zasvěceny božstvům.
Mnohé římské silnice se i přes nepřetržité využívání dochovaly dodnes, šlo o rozsáhlou síť standardně širokých kamenem dlážděných cest budovaných především z vojenského účelu. Nesly i přesně značení milníky a kolem vznikala státem udržovaná občerstvovací zařízení. Na překlenutí vodních toků a terénních nerovností se stavěly skvělé kamenné mosty s oblouky, z nichž se několik desítek dochovalo dodnes.
Alcantarský most, Španělsko
Milvijský most, Řím – pro případ zvýšeného stavu vody jsou výše mezi oblouky ještě menší otvory.
Pons Aemilius, Řím – architektonicky ztvárněný
Vodovod budovaný obvykle ve velké délce, kde to šlo, tam se voda vedla po zemi či pod zemí, ale v zhruba 10% je vedena na sloupové arkádě. V Římě se některé akvadukty sbíhaly a šly pak v několika úrovních nad sebou.
Aqua Alexandrina – cihlový v Římě
Pont du Gard, Francie, kombinovaný s mostem.
Akvadukt v Segovii
Takzvané Nymphaeum, obvykle monumentalizované.
Mramorová pyramida praetora Gaia Cestia, po roce 12, přes 30 metrů vysoká, větší sklon než běžné egyptské pyramidy.
Augustovo mauzoleum – kruhový tumulus
Hadriánovo mauzoleum – později konvertováno do opevnění známého dnes jako Andělský hrad.
Nabatejské hrobky, Petra, Sýrie – kompletně vytesány do skal, podle římské architektury ale detailně ztvárněna průčelí.
Konstantinův oblouk v Římě
Nevelké, ale v městské kompozici výrazné prvky. Dnes jsou všechny bez původní sochařské výzdoby na vrcholcích. Jde o jeden z nejvděčněji přejímaných témat v pozdějším čase, především během renesance, kdy bylo do podoby triumfálních oblouků stylizováno kdeco (brány, průčelí,…). Ještě později si triumfální oblouky stavěl kdekdo, jako Ludvík XIV., Napoleon, České dráhy (nádraží Těšnov), nebo Kim (60 m vysoký triumfální oblouk v Pchjongjangu).
Augustův oblouk, Sůsa, Piemont - jeden z nejstarších, malý a jednoduchý – architrávový vzorec se vsunutým obloukem a nadstavenou atikou, toto uspořádání se pak postupně zesložiťuje a zvětšuje.
Titův oblouk – nejstarší římský.
Traiánův oblouk, Benevento – nejvíce sochařsky zdobený
Traiánův oblouk v Ankoně – vyvýšen na pódiu se schodištěm
Germanikův oblouk v Saint – dva průchody, původně totiž umístěn na mostě a odpovídal tak provozu.
Oblouk Septimia Severa – tři průchody (centrální a dva vedlejší), z nekvalitního kamene, takže dost omšelý.
Oblouk v Orange – dvojpatrová atika, architektizován i z boku.
Hadriánův oblouk, Gerasa, Jordánsko – orientální podoba.
Konstantinův oblouk, Řím, nejmladší (z roku 315), výzdoba je z věší části nakradená z oblouků jiných císařů, což krásně symbolizuje úpadek Říma.
Oblouk Septimia Severa, Leptis Magna – triumfální oblouk vybudován jako tetrapylon.
reklama poskytovatele webu
