MENU
ÚVOD
ARCHITEKTURA
UMĚNÍ
HISTORIE
CESTOVÁNÍ
OSTATNÍ

ARCHITEKTURA

DĚJINY UMĚNÍ

HISTORIE

CESTOVÁNÍ

OSTATNÍ

KONTAKT

VYHLEDÁVÁNÍ

Zrození moderního urbanismu

Moderní urbanismus souvisí s velkým nárůstem obyvatel ve městech. Pohyb obyvatel a zboží zrychluje železniční doprava (1825, 1829 Stephenson). Vznikají tzv. metropole, které kromě bydlení zahrnují i výrobu, dopravu a relaxační místa.

V období neoklasicismu a nastupujícího romantismu byly všechny urbanistické změny ještě zcela estetické a řídily se pravidly barokních kompozičních zásad. Se vznikem metropolí se objevuje potřeba je nějak urbanisticky vyřešit, vznikají ideje ideální i utopické.

Dělnická městečka

Předobrazem bylo město La Chaux v Arc-et-Senans od C. N. Ledouxe. První idealisté vkládali výrobu do centra města, pozdější investoři pak většinou stavěli dva oddělené celky – bydlení a výrobu. Svou vizi – drobná, v krajině opakovaná Vesnice harmonie a spolupráce představuje Owen. Ideální město v zeleni navrhuje J. S. Buckingham

Objevily se snahy vybudovat tzv. falanstéry - vnitřně zcela samostatné kolektivní budovy obrovských rozměrů (dlouhé přes kilometr, Fourier), vlastně město v jedné budově. Fourierův návrh má podovu Versailles – lidové bydlení na aristokratickém půdorysu, socializovaný palác věnovaný humanitě – vždy se mělo jednat o bydlení pro dosud nemajetné. Objevilo se zde i rozdělení rodiny, ta je zde rozprostřena do více pater podle věku.

Vznikly také familistéry (1895 ve městě Guise od J. B. Godina) - u továrny na kamna vzniklomalé městečko principielně postavené jako aristokratické sídlo složené ze třech bloků s dřevěnou prosklenou konstrukcí zastřešenými dvory. Namísto hospodářských budov zde ale byly jesle a mateřská škola.

Tyto snahy vedly ke vzniku dělnických kolonií – Schio v Itálii financovaná Alessandrem Rossim.

Přestavby evropských metropolí

Zásadní věcí velkých měst je hygiena, která do 19. století nebyl nijak zvlášť sledována a měla za vinu většinu epidemií a zápach k tomu, neexistovala totiž kanalizační síť.

Bylo třeba provést radikální zásahy a zavést potřebnou legislativu, což obojí vyžadovalo autoritu.

Přestavba Paříže Eugena Haussmanna

Výše uvedené předpoklady nejlépe splňovala Francie pod vládou Napoleona III. v polovině 19. stol. V Paříži už navíc byly provedeny velké urbanistické zásahy v době Baroka (Martova pole, Invalidovna a Pařížský diametr), město ale bylo složitou živelně rostlou strukturou.

Přestavba měla upevnit monarchii a zabránit budoucím revoltám (Široké ulice měly zabránit vzniku barikád, umožnit rychlé přesuny armád a policie.) a zároveň vyřešit hygienické a infrastrukturní problémy. Do města měla být zavedena veřejná doprava a veřejná zeleň. Radikální přestavba ulic nenásledovala šachovnicový systém, ale původní složitou strukturu doplnila o okružní bulváry a kolmé osy. Napoleon potřeboval silný a schopný tým a tak jmenoval prefektem Paříže Eugene Haussmanna se svěřeným úkolem přestavby. Ten povolal velký tým odborníků, kteří měli dosáhnout Napoleonových cílů.

Pro přestavbu byl důležitý vzniklý stavební zákon a soubor finančních zákonů, které daňově zvýhodňovaly stavebníky a podporovaly tak stavební ruch. Vznikl také zákon o architektuře a zákon, který dovoloval vyvlastňovat stavby a pozemky v dosahu plánovaných prací.

Haussmann při přestavbě uvažoval v kategoriích:

  1. silniční práce – urbanizace periferie, otevření nových tepen ve starých čtvrtích, rekonstrukce budov v okolí nových linií (celkem postaveno 144 kilometrů nových silnic). Třídy byly 20 m široké, vyhnul se destrukci památek a zároveň je otevřel novým pohledům. Zavedl nový pořádek stavění budov (povolená výška se vztahovala k šířce ulice (širší 1:1, užší 1:1,5) a nové předpisy. Veřejná doprava byla zajištěna tzv. omnibusy – velkými kočáry pro více lidí taženými koňmi.
  2. architektura – administrativní objekty, knihovny, tržnice, vojenské budovy a mosty, přizváni architekti Labrouste, Baltard, Hittorf, Vaudremer, spíš eklektismus, málo progresivní architektura; státní intervence pro nemajetné při výstavbě sociálních bytů – Cité Napoleon na třídě Rouchechourar, 1852 Napoleon uvolňuje 10 mil. franků na financování komplexů Neuilly a Batugnolles. V domech převažoval příčný konstrukční systém (lze jasně poznat podle komínů).
  3. parky, zeleň a hřbitovy – již existují Champs Ellysées, Tuilleries, Champs de Mars, Luxembourg. Zpřístupňuje lesíky Bois de Vincennes a Bois de Boulogne pro širokou veřejnost. Významným spolupracovníkem byl Adolphe Alphand. Zeleň přispěla k ospravedlnění celého zásahu, byla i na bulvárech (jednoduché aleje po stranách užších ulic, dvojité po stranách ulic širších).
  4. infrastruktura – zavedení vody do každého domu (zvětšení spotřeby ze 112 tisíc m3 na trojnásobek, zvětšení sítě na dvojnásobek, odpadní kanály zvětšeny trojnásobně, použito jen 15 km původních, vybudováno 545 km nových. Ztrojnásobeno veřené plynové osvětlení a zavedena již zmiňovaná veřejná doprava. Vypracován důkladný polohopisný plán hlavních sběračů soustavné kanalizace, Haussmann přebudoval vypouštění splašek do řeky přímo ve městě na převádění do sběračů za město, odkud se vypouštěly do řeky na několika od sebe vzdálených místech. Byl zbořen druhý (barokně klasicistní) hradební okruh a na jeho místě vybudován okružní dopravní systém.
  5. administrativa – 12 čtvrtí je rozšířeno na 20 na šnekovitém plánu, vybudovány nové radnice apod.
Opera Garnier, Paříž

Paříž po Hausmannově přestavbě - široké bulváry, nové obytné domy, velké parky a nové veřejné stavby.

Kritika radikalismu přestavby byla přebita především pozitivním vlivem na hygienu a množstvím zeleně. Přestavba zamezila epidemiích a vytvořila příkladné podmínky pro přežití moderní civilizace.

Barcelona a Ildefonso Cerda

Barcelona byla původně římské Castrum, jeho struktura se pak ale změnila ve středověké přístavní město na antickém půdoryse dvou hlavních na sebe kolmých ulic. V 19. století bylo město v hradbách obklopené různě zastavěnými plochami. Město vypsalo soutěž na vybudování nového města. Všechny návrhy byly klasicizující s dostřednou tendencí ke středověké části s nejdůležitější třídou z barokní doby (La Rambla). Zvítězil projekt, který hlavní trasy odkláněl do dvou na sebe kolmých diagonál protínajících soustavu různě otevřených bloků a volných náměstí, které by zpříjemňovaly město.

Mohutná výstavba nové čtvrti Eixample vycházela z urbanistického plánu z roku 1859, který nakreslil urbanista a architekt Ildefonso Cerda. Vyšel z půdorysu klasického ideálního města na šachovnicové osnově navazující na historické město, kterou přeťal diagonálou. Osnovu doplnil o náměstí se zkosenými hranami, aby zamezil stereotypu nároží. Ne vše se podařilo vybudovat dle plánu – nakonec jen jedna diagonála, žádné dodatečné prolomení starého města a bez otevřených bloků, těm zabránilo postupné rozprodávání pozemků s jinou než Cerdem požadovanou parcelací a bloky tak vznikly všechny uzavřené. Zůstaly ale alespoň zkosené rohy otevírající malá náměstíčka.

Cerda prováděl mnohé průzkumy a vše zdůvodňoval, například návrhy kanalizace.

Barcelona

Uliční síť barcelonské čtvrti Eixample.

Vídeň

Vídeň svou velikostí odpovídala a odpovídá velikosti Rakouska-Uherska.

V roce 1857 vypsal rakouský císař konkurs na úpravu a zastavění terénu na místě zbořeného hradebního okruhu (plocha široká až 200 m) Vídně se striktními požadavky na volnost pohybu vojska ve směru severojižním. V soutěži zvítězil Ludvík Foerster (Ludwig Förster), realizaci v roce 1859 provedl M. Loehr. Vytvořením Ringstrasse vznikla ozeleněná třída, která kolem sebe soustředila významné nové společenské a kulturní budovy opery, university, císařského paláce, justičního paláce, dvorního divadla, muzeí, parlamentu a radnice a ponechala historické jádro nedotčené.

Také Ringstrasse měla bulvárový charakter se zelenými alejemi a systémem tramvajové dopravy.

Tento model pak zopakovala všechna města, která po zboření hradeb propojila vzniklá předměstí s historickým centrem (Praha, Brno, České Budějovice,…Kodaň, Lipsko,…).

Na městě pracovali architekti Schmidt, Semper, Hasenauer. Na nové budovy byly použity všechny historizující slohy.

Přestavby v 19. století stanovily výškové hladiny, hlavní tepny a rozměry měst, všechny další snahy o úpravy se pak většinou ukázaly být slepými uličkami.

První kroky k zahradnímu městu

Vyvrcholením úvah o novém typu bydlení byla teorie zahradního města, kterou publikoval E. Howard v knize Tomorow roku 1902. Na to pak navázala vznikající předměstí velkých měst.

Ebenezer Howard: teorie zahradního města:

Předpoklady vytvořit zahradní satelity a parkem s veřejnými budovami v centru, rozmístěné v segmentech okolo většího města s 30 000 obyvateli. Domy měly být malé, ekonomice mělo být pomoženo jednotným řešením a provedením plotů, osvětlení apod.

Vyšel z metafory tří magnetů – města, venkova a krajiny.

V ideálním případě mělo být historické město obklopené kruhem železnice, která měla tečovat a ve smyčce objíždět jednotlivá středově souměrná zahradní města uprostřed zemědělské krajiny, kterou by procházely cesty protínající střed satelitu. Uprostřed měla být zahrada, pak veřejné stavby, dvě řady bloků domů, velká okružní avenue, další dvě řady bloků a okraj s výrobními prostory a nádražím. Zahrdaní město tedy mělo být město na okraji metropole, propojení s ní systémem veřejné dopravy, s individuální formou bydlení a blízkostí přírody.

První zahradní města:

Vznik nových zelených čtvrtí navazujících na sociální utopii. Mělo jít o město na okraji metropole, propojení s ní systémem veřejné dopravy, s individuální formou bydlení a blízkostí přírody.

Zahradní města jsou charakteristická propojením se zelení a ekonomičností – napojování domů do řad, jednotné ploty,… vlastníkem pozemků a zřizovatelem měst byly obce či města, která pozemky zahradního města neprodávaly, ale jen pronajímaly na dlouhé doby (99 let apod.).

Postupná transformace ideálních představ vykrystalizovala v Evropě celou řadou obdobně řešených nových čtvrtí.


Zpracováno na základě přednášek prof. Ing. arch. Petra Urlicha, CSc. a doplňující literatury.