MENU
ÚVOD
ARCHITEKTURA
UMĚNÍ
HISTORIE
CESTOVÁNÍ
OSTATNÍ

ARCHITEKTURA

DĚJINY UMĚNÍ

HISTORIE

CESTOVÁNÍ

OSTATNÍ

KONTAKT

VYHLEDÁVÁNÍ

Italské Baroko

Baroko propuká v Itálii mnohem dříve než ve zbytku světa, války s Turky totiž odřízly jižní Evropu od střední. Nejdůležitější událostí této doby byl vznik protestantství (kterého se chopila polovina říšské šlechty a bylo tedy nutné zachovat status quo) a následující Tridentský koncil, který stál u zrodu reformovaných řádů a vzniku řádů nových, které měly pomoct protireformaci – z nich bylo nejdůležitější Tovaryšstvo Ježíšovo. Měnil se kontext doby, katolicismus nabyl bojovnější povahy, vzedmulo se náboženské cítění. Z Říma bylo nutné vytvořit nové Svaté město. K tomu měla vést přestavba naplánovaná Domenicem Fontanou již v roce 1585, za Sixta V. Mělo jít o propojení důležitých bazilik sítí širokých ulic a velkých náměstích na jejich kříženích. Na náměstích byly vztyčeny antické egyptské obelisky. Samotná realizace sice byla naplánována již za renesance, provedeno bylo už ale barokně.

Piazza del Popolo v Římě – dvojice kostelů (S. Maria del Miracoli a S. Maria del Monte Santo) postavených kolem osy vytyčené obeliskem a ulicí, kterou poutníci vstupovali do Říma. Kostely měly vypadat stejné, kvůli nestejným parcelám je ale jeden kruhový a jeden oválný. Stejnosti bylo dosaženo hříčkou s prostorovým uspořádáním – odsunutím oválného do pozadí. Podobné iluzivní hříčky jsou typické právě pro Baroko.

Piazza Navona v Římě , původně Domitianův cirk, který byl postupně rozebrán na okolní domy. Urbanizaci prostoru provedl Francesco Borromini (přední architekt dynamického Baroka), střed náměstí tvoří obelisk a fontána čtyř řek od Berniniho (sochař a monumentální architekt). Součástí přestavby byl kostel S. Agnese, který je mírně excentrický a díky hríčce s okolními fasádami jakoby zabíhajícími za jeho věže budí dojem představení okolí. Vzniká tak barokní dynamická jednota prostoru, tolik odlišná od prosté renesanční adice.

Piaza di Santa Maria della Pace , 1656, Pietro da Cortona – představěné průčelí budí dojem vrůstání kostela do struktury okolí, které bylo pro vznik tohoto miniaturního náměstí mírně ubouráno.

Piazza di S. Pietro, Vatikán , projekt pro papeže Alexandra VII. Vypracoval roku 1657 Bernini. Nejprve bylo barokně dokončeno průčelí baziliky sv. Petra, které je vysoké a monumentální, ale převládá v něm horizontála. Bernini chtěl tento podle něj negativní rys vylepšit a navrhl proto své náměstí. To je oválné (symbolika otevřené náruče církve), po vzoru starých římských fór obklopené kolonádou, která měla přinést prostoru jednotu, jako se to dělalo v renesanci. Z oválu vybíhá další prostor, který se směrem ke kostelu rozšiřuje a spolu se snižováním stěn spojujících baziliku a kolonádu kolem náměstí přináší na principu inverzní perspektivy bazilice větší monumentalitu. Navazující dlouhou a rovnou ulici postavil až Musolini, původně mělo námětí s rostlou složitou labyrintní strukturou Vatikánu naopak kontrastovat (pomlka v kolonádě měla být uzavřena ještě další kolonádou).

Shrnutí – kostel se stává jednotným s náměstím, vzniká nové formování prostoru, používají se iluzivní hříčky.

Turín – aplikace pravoúhlé šachovnicové sítě, jednotlivá náměstí měla oslavovat zdejší vládnoucí Savojskou dynastii:

Piazza di Castello v Turíně – Ascanio Vitozzo

Piazza di S. Carlo – kompromisní charakter – italská kompozice, francouzský styl domů (velká francouzská okna, jednotně působící domy, pravoúhlá uliční soustava).

Kostely přechodného typu

Bylo nutné vyřešit návrh kostela, který by vyhovoval novému vkusu doby společně s misijními aktivitami katolické církve.

Kostel del Gesú v Římě – projekt Giacomo Barozzi da Vignola v roce 1568, definitivní fasáda od Giacoma della Porta. Z této podoby vyšlo mnoho římských kostelů.

Kostel Madonna dei Monti – krátká loď, velká kupole.

Kostel S. Susanna v Římě – velké monumentální průčelí.

Prodloužení kostela sv. Petra – Carlo Maderno, rozšíření původní centrály o trojlodí – hlavní loď má valenou klenbu, převýšení je minimální, interiér je tak tmavý a musí být permanentně osvětlen. Ukázalo se, že pod kupolí, nad hrobem sv. Petra, chybí nějaká vertikála, tak tam Bernini navrhl velký baldachýn. Poté bylo nutné ještě vyřešit fasádu. Soutěž se konala 1607, stavbu provedl opět Carlo Maderno. Bernini po stavbě navrhoval vylepšení zvonicemi a ubouráním poloviny polí, po stavbě jedné zvonice se ale ukázalo, že ji průčelí neunese.

Kostel Santi Luca e Martina – půdorys latinského kříže, jen zaoblené tvary – Pietro da Cortona vycházel z klasických prvků, ale zacházel s nimi jako Michelangelo, používal je jako prvky, které je možné použít různě a na různých místech, čímž dosáhl velké variability a rytmu. Zaoblený půdorys se propisuje na průčelí a činí z něj jedno z prvních dynamických průčelí. Středn konkávní část kontrastuje se pevným pravoúhlým rámcem. Jsou použity jen již známé klasické prvky, je ale vyhrocena jakási hra s tvary.

Kostel S. Andrea al Quirinale , Bernini 1658-70 – příčně položený ovál. Bernini používal skryté zdroje světla, které pak vedl do míst, kde vytvářelo iluze a speciální efekty. Klenbu nesou pasy vycházející z pilastrů a je pokryta zvláštním kazetováním v podobě směrem nahoru se zmenšující včelí plástve. Průčelí je z většiny klasické a ploché, vystupuje z něj ale půdorysně oválná lodžie se vstupním portálem nesená dvěma sloupy, která v kontrastu se zbytkem průčelí přitahuje pozornost. Klasickými prvky lze tedy vytvořit nový, dynamický prostor.

Santa Maria in Campitelli – projekt Carlo Rainaldi – opět nepoužil nic nového, jen novým způsobem – půdorysem je dvojitý řecký kříž, sloupy po stranách průhledu vedou pohled podélným směrem, po vstupu dál jej ale sloupové galerie odvádějí do stran, do bočních ramen. Ramena jsou kolem centrály rámována triumfálními oblouky. Charakter prostoru se projevuje i navenek, průčelí využívá různě předsazené i volné sloupy.

Shrnutí – cílem barokních architektů sakrálních staveb byla snaha o maximální sjednocení vnitřního prostoru. Toho dosahovali různě – průhledy, nepřetržité sloupořadí po obvodu, půdorysy oválu. Průčelí buď navazuje na vnitřní prostoru, nebo je sjednoceno s okolím.

Francesco Boromini

Nejdůležitější krok směrem k dynamickému pojetí barokní architektury je spojen s dílem Francesca Borrominiho. Začal jako člen svatopetrské huti pod C. Madernou. Spolupracoval s Bruneleschim na baldachýnu pod kupolí sv. Petra, jeho samostatná tvorba (většinou menší stavby) však byla zcela originální. Jde o představitele tzv. pronikového Baroka, které si pohrává s průniky jednotlivých prostorů a tvarů.

Klášter trinitářů při kostele S. Carlo alle Quatro Fontane – snaha o dynamickou centrálu, maximálně převýšené arkády s volnými sloupy, pásky zdiva na kladí navazují na dolní rytmus, horní patro arkády využívá polygonální hlavice sloupů a střídavý rytmus kuželek zábradlí. Borromini si tedy klasické prvky značně upravoval.

Kostel S. Carlo alle Quattro Fontane – 1685-41 – půdorys transformovaného latinského kříže – vepsání dvou kružnic a jejich propojení oválem, odpovídajícícm oválné kupoli, kterou nesou netradičně mohutně plasticky řešené pandantivy. Ramena příčných lodí ukončena půlkruhovou kazetovanou kupolí, ramena hlavní lodi ukončena stejnou kupolí, ale oválnější. Hlavní oválná kupole je pokryta zvláštním, až organickým kazetováním. Stěny obkružuje nepřetržitý dynamický proud sloupů, převýšená lucerna prostor jakoby koncentruje do jednoho bodu. Fasáda je opravdu dynamická, používá konkávně konvexní půdorys, který je ale znát jen na kladí nad první etáží, tomu nad horní etáží dominuje velké zrcadlo.

Casa e oratorio dei Fillippini – ústředí uměleckého hnutí Filipínů – konkávní (prohnutá dovnitř) široká fasáda, zvláštně formovaný, plynule zahrocený štít vzniklý sloučením oválu a trojúhelníku, různá okna a portály, které pak využívá Baroko po celé Evropě. Vnitřnímu hlavnímu sálu dominuje vysoký pilastrový řád, rohy jsou zaobleny, takže se prostor mění na centrálu. Pilastry přechází v žebra končící na velkém oválném poli s malířskou výzdobou. Zadní trakt je ukončen zvonicí zastřešenou neobvyklou konstrukcí ze svařovaných drátů.

Kostel S Maria dei Sette Dolori (P. M. Sedmibolestná) – průčelí dominuje konkávní prohnutí vetknuté do rastru pilastrů, které tak vytváří břity. Předsíň kostela tvoří čtverec s dovnitř prohnutými stěnami. Je zde uplatněn tzv. pulzní efekt – tvar jednoho prostoru určuje tvar prostrou navazujícího, čelo hlavní lodi se zde totiž podřizuje onomu prohnutému čtverci v předsíni.

Kostel S. Ivo alla Sapienza (univerzita a patron právníků) – kostel vestavěn do staršího arkádového nádvoří, má půdorys vzniklý ideálním překrytím dvou rovnostranných trojúhelníků, kdy jeden má konkávně a druhý konvexně prohnuté kouty. Na obvodové stěně tak vzniká velmi dynamické prolamování, které přechází do formování kupole. Stěny jsou členěny pilastry, které zvýrazňují její půdorysné křivky. Zvenčí je kupole obestavěna převýšeným tamburem tvořeným jakoby zevnitř nafouklými konvexními tvary, vše ukončuje lucerna s konkávními stěnami a složitou spirálovitě zatočeno střechou přecházející do drátěné koule s drátěným křížem. Celý kostel je tak tvořen s motivem vzájemně na sebe působících protikladných sil.

Rekonstrukce patriarchální raně křesťanské baziliky S. Giovanni in Laterano – F. Borromini měl od papeže za úkol rychlou přestavbu, která měla být hotová za čtyři roky na tzv. Svatý rok 1650. Borromini přeměnil jen trojlodí – vyměnil klenby nad vedlejšími loděmi za klenby české a vybudoval vysoké arkády pilastrů vysokého řádu střídané těžkými pilíři s nikami se sochami. Konec lodi zkosil, aby tak kostel přiblížil monumentální centrále.

Guarino Guarini

Spojený s Turínem, dílo Borominiho poznal v Římě jako novic řádu theatinů (od 1639). Navrhl řádové kostely v Nizze, Lisabonu, Paříži, Vicenze, Praze a dalších městech, Dochovalo se jen minimum jeho staveb, ale zato svazek plánů „Disegni di Architettura civile ed Ecclesiastica“, který posléze sloužil jako vzorník. Od 1666 se po dlouhých cestách usadil v Turíně a působil jako dvorský architekt Carla Emanuella II. Inspirací mu kromě jiného byly španělské, mnohdy muslimské stavby. Představitel tzv. pronikového Baroka.

Capella di San Sindone při dómu v Turíně (zasvěcena turínskému plátnu). Kaple započata Amedeem di Castellmonte roku 1657 jako centrální stavba. Klíčem Guariniho tvorby je číslovka tři, daná třemi původními portály. Z nich vycházejí tři pandantivy pod výraznou klenutou kupolí s šesti velkými okny a mnoha menšími okénky pod klenbičkami nad nimi (které vytváří výraznou perforaci), nad tím vším lucerna vycházející od Borrominiho. Tambur je dvouplášťový. Guarini musel být vynikající projektant, geometr i stavitel, stavba je zcela specifická. Má i zvláštní světelný režim, je obložena šedým vápencem, který pohlcuje většinu světla. Celá kaple je výrazně vertikálně vinutá, přičemž se v průběhu výšky mění, různě prohýbá a transformuje. Kaple je tak složitá a těžce popsatelná, takže ani nebyla napodobována jako celek, kopírování se dočkaly jen její půdorysy.

Kostel řádu thaetinů S. Lorenzo (sv. Vavřince) , 1668 – inspirace maorskou architekturou ze Španělska – kupole je nesena diagonálními žebry (celkem tři trojúhelníkovité formace tří žeber). Půdorys je dán systémem proniků na principu pulzního efektu, kdy jeden půdorys určuje půdorys navazující, zde jakási půlkruhová vříznutí dovnitř, takže výsledkem je pravidelně deformovaná Davidova hvězda, která je vetknutá do základní čtvercové hmoty. Z ní vystupuje dynamická masivní hmota tamburu s velkými eliptickými okny. Fasáda měla být klasická a rovná, nebyla ale realizována. Interiér je dán velkými arkádami a tvarem kupole, zakřivení stěn ustupuje do pozadí.

Kostel Dell’Immacolata Concenzione (Neposkvrněného početí) v Turíně , patrně G.G. (jen připisováno, navíc se nedožil dokončení) – půdorys dán propojením třech základních buněk – dvou kruhů a obdélníku se zkosenými kouty mezi nimi. Z konců zdí na průnicích jsou do prostoru vytaženy pilíře. Kruhy měly mít nad sebou lucerny.

Shrnutí - G.G. vyšel z praktik dynamického Baroka, znal Borrominiho. Vše však významně rozvedl, a to díky konstruktérskému umu a dokonalé zbnalosti geometrie. Z hlediska dalšího vývoje je příznačné, že jeho příliš složité dílo bylo považováno za efemérní výstřelek…

Největší ohlas po celé Evropě měly tyto půdorysy, uveřejněné v Guariniho knize: Kostel P. Marie Ettingské pro pražské theatiny (nerealizováno), Kostel S. Filippa Neriho v Turíně, Kostel S. Maria della Divina Provvidenza v Lisabonu, Progetto di chiesa per Torino (nerealizováno).

Benátské baroko

Baroko v Benátkách vycházelo z předchozích tradic, především z dla A. Palladia, většinou se projevilo jen bohatím ztvárněním štukatur atp.

Kostel Santa Marie della Salute – centrální kostel na kruhovém půdoryse, síly zachycovány na ochoze (stále starý byzantský princip).

Městský palác

Objevují se otevřené půdorysy, do paláce se vstupuje tzv. čestným dvorem (polouzavřený, ze tří stran obestavěný prostor), navazující na průjezd pod centrálním křídlem.

Palazzo Barberini v Římě – zahrada je o patro výš než ulice, průjezd tedy navazuje na široké schodiště. Boromini psotavil půdorysně malé, ale dynamické a eliptické vnitřní šnekové schodiště se zdvojenými nosnými sloupy. Iluzivní součástí architektury se staly fresky. Zadní fasáda je asymetrickí a dokumentuje postupný vznik paláce.

Palazzo Mentecitorio v Římě – 1650-55, horní etáž dostavoval Carlo FOntana, architekt pozdního baaroka, které mělo dvě podoby – umírněnou a monumentální, navazující na renesanci (především u paláců) a dynamickou

Palazzo di Propaganda Fide v Římě , 1647-64 – Bernini – klasická monumentální vnitřní fasáda; F. Borromini dynamicky formovaná uliční fasáda – dynamiku konkávních prohnutí stupňují dynamická okna obklopená sloupovými články. Uvnitř je Capella dei Re Magi – zaklenutí, jaké měla mít bazilika na Lateránu, půdorys se určil již zmíněnou dynamickoou fasádu.

Palazzo Carignano v Turíně , projekt G. Guarini – hlavní sál je na eliptickém půdoryse, který z poloviny vystupuje z fasády (respektive vystupuje schodiště, které jej obestupuje), která jej obestupuje. Fasáda měla být z režného zdiva, díky tomu má ostře členitý charakter. Fasáda je dynamická i zezadu a zde dvora. Později zde sídlil první italský parlament.

Ca Pesaro v Benátkách – pokračování renesance, jen dynamičtější sochařská výzdoba.


Související články


Zpracováno na základě přednášek PhDr. Rudolfa Pošvy, CSc. a doplňující literatury.